Hana Podolská — česká Coco

Denisa Zdychyncová

Je synonymem elegance první republiky. Kdo tehdy něco znamenal, šil právě u ní.

„Podolská skvěle ovládala to, co by se z dnešního pohledu dalo nazvat uměním marketingu a PR. Její modelový dům se svého času psal francouzsky Maison Podolská a také názvy všech modelů byly ve francoužštině.“

Adina Mandlová, Hana Vítová, Nataša Gollová, ale třeba i Hana Benešová nebo automobilová závodnice Eliška Junková − ty nejslavnější osobnosti si v salónu Hany Podolské podávaly dveře. A vedle nich samozřejmě plejáda manželek nejvýznamnějších podnikatelů, včetně například paní Baťové. Zkrátka, mít šady od Podolské patřilo k dobrému bontonu. Jaká byla sama majitelka věhlasného salónu? V osobním životě to měla trochu jako na houpačce. Narodila se jako Johanna Vošahlíková v roce 1880. Poté, co předčasně zemřel její otec, architekt a stavitel F.Vošahlík, musela rychle začít pomáhat matce živit rodinu. Vyučila se tedy švadlenou a začala šít po domech. Její štěstí bylo, že se seznámila s Viktorem Podolski − akademickým malířem, v jehož žilách dokonce kolovala polská zemanská krev. Vzali se již po krátké známosti a díky manželovi si mohla v roce 1908 otevřít svoji první dílnu, kterou nazvala U Pěti králů. Začínala velmi skromě, jen se dvěma švadlenami. Podniku se ale dařilo, a tak se rodina už v roce 1914 mohla přestěhovat do luxusního bytu v paláci Lucerna na Václavském náměstí. Tamtéž si otevřela i módní salon. Manžel ji velmi miloval a ve všem ji podporoval. Po otevření nového salonu v Lucerně dokonce nechal malování a začal pracovat v podniku své ženy – to rozhodně nebyla na počátku století běžná věc. Salón dostal název Modelový dům Hany Podolské a jeho zlatá éra nastala po první světové válce, kdy se proměnil na opravdu luxusní modelový dům, jehož součástí bylo i kloboučnictví a kožešnictví. Také počet švadlen se rozrostl na několik desítek. Mezi dvěma světovými válkami se česká móda obecně vyšvihla mezi evropskou špičku a její úroveň nezaostávala za tehdejším hlavním městem módy − Paříží. Zatímco přibližně do první světové války se české dámy inspirovaly zejména ve Vídni, po první světové válce se rychle začaly orientovat na Francii. Zprostředkovat francouzské trendy měly i speciální módní dopisovatelky. Podolská pravidelně jezdila do Paříže na přehlídky, aby měla přehled o všem, co se ve světě módy šustlo a především aby odpozorovala všechny aktuální trendy a nabídla je okamžitě svým zákaznicím. Účast na přehlídkách ji stála obrovské peníze − jezdila na ně se svou dvorní kreslířkou Hedvikou Vlkovou a účast vyšla přibližně na 30 000 korun, což byla tehdy veliká částka. A dámy si také rychle vymyslely systém, jak obelstít zákaz kreslení a fotografování na přehlídkách. Jakmile Podolskou nějaký model zaujal, mrkla na Vlkovou, ta okamžitě odešla na toaletu a tam si vše zaznamenala. Nakonec začala Podolská přehlídky pořádat sama. A ne ledajaké − některé soukromého charakteru třeba pro manželky ministrů, jiných se zase účastnilo i 300 lidí. Modely zpočátku předváděly různé kurážné dámy ze společnosti nebo herečky Národního divadla. Později však Podolská – a byla v tom mezi prvními − začala zaměstnávat profesionální manekýny. Aby se děvče mohlo stát modelkou u Podolské, muselo mít především ladnou chůzi. Na to kladla Hana Podolská zvláštní důraz. Manekýny rozdělovala do několika typů − sportovní, elegantní a mladistvý. Za velkým úspěchem jejího salónu ale nestál jen cit pro módu, píle, důraz na dokonalé zpracování a neustálé sledování aktuálních trendů. Podolská skvěle ovládala to, co by se z dnešního pohledu dalo nazvat uměním marketing a PR. Její modelový dům se svého času psal francouzsky “Maison Podolská” a také názvy všech modelů byly ve francoužštině. Dodávala jim tak punc světovosti. Kromě módních přehlídek také vydávala vlastní časopis, v němž komentovala své modely, podávala rady a popisovala trendy. A nejen to − spojila se s jedním z nejlepších fotografů své doby Františkem Drtikolem, který fotil její modely. Pravidelně s ním a se svými modelkami navštěvovala dostihy v Chuchli, a jedenkrát ročně s nimi také jezdila do Mariánských lázní. Proč? Scházela se tam tehdejší smetánka a manekýny od Podolské měly za úkol projít se vždy několikrát po kolonádě − samozřejmě vždy v jiném modelu. Spolupracovala také s filmem − kostýmy pro nejeden z dobových trháků se šily právě u Podolské. Právě v jejím kostýmu učarovala Oldřichu Novému Adina Mandlová ve filmu Kristián, nebo Lída Baarová Gustavu Nezvalovi ve filmu Maskovaná milenka. Ve filmu Katakomby zase v jedné scéně Adina Mandlová otvírá krabici se šaty, a kamera poměrně dlouho zabírá zřetelný nápis “Modelový dům Hany Podolské”.  Dnes bychom řekli – učebnicový příklad product placementu. Hana Podolská zkrátka měla podnikatelského ducha a vyznala se. I proto se na šaty od ní čekalo až půl roku. Umění propagace by ale samo o sobě určitě na vybudování věhlasného jména nestačilo. Zásadní  byla pochopitelně kvalita. Podolská dozorovala šití a neunikl jí jediný chybný steh. Účastnila se také zkoušky každých šatů, které se v jejím salónu šily. Známkou šatů od Podolské proto byly: ten nejlepší materiál, dokonalé zpracování, střízlivost, ženskost a šarm evropské úrovně. Dámy, které neměly to štěstí, aby mohly u Podolské šít běžně, protože si to finančně nemohly dovolit, třeba i měsíce či dokonce roky spořily, aby si alespoň na jedny šaty z tohoto luxusního salónu našetřily. K úspěchu Podolské patřilo i to, že svou povahou byla velmi společenská − s mnohými zákaznicemi se stýkala i v osobním životě, výborně je znala, věděla, v čem se budou cítit dobře, jakou jejich přednost vyzdvihnout a co naopak zakrýt. V roce 1926 postihla Hanu Podolskou těžká rána. Její manžel nešťastnou náhodou zemřel na honu a s jeho ztrátou se vlastně nikdy pořádně nevyrovnala. O devět let později přišlo další neštěstí − její starší syn oslepl, zakrátko na to ochrnul a nakonec zemřel. A osud, který začal Haně Podolské ukazovat svou nepříznivou tvář, se neotočil ani po válce. Naopak −  Hanu Podolskou už vlastně nečekalo nic dobrého. Přišel rok 1948 a její snacha okamžitě emigrovala do USA − následkem toho byl její syn zatčen a skončil ve vězení. Po propuštění emigroval za manželkou a Podolská ho již nikdy neviděla. A nakonec přišla i o poslední vypiplané dítě − svůj salón. Po roce 1948 byl znárodněn a dostal nový název − Oděvní služba Eva. Původní lesk se rychle vytratil, kontakty Podolské s Paříží byly zpřetrhány a tak si Oděvní služba Eva o původní slávě Modelového domu Hany Podolské mohla nechat jen zdát. Hana Podolská sice směla v Oděvní službě Eva zůstat, ovšem pouze jako prodavačka. A to jen díky tomu, že si to přála sama manželka prezidenta Marta Gottwaldová. Ta pocházela z nižších vrstev a velmi se snažila, aby vypadala jako dáma z vyšších kruhů. Za vzor a ideál si vzala svou předchůdkyni v roli první dámy, Hanu Benešovou. Ale, když dva dělají totéž, není to totéž. Marta Gottwaldová zkrátka dámou nebyla a neudělala ji z ní ani Hana Podolská. Ta v Oděvním podniku Eva vydělávala 2400 korun měsíčně a kromě salónu přišla i o polovinu svého bytu, do něhož byla přestěhována hraběnka Dohalská. Definitivní výpověď ze salónu dostala Podolská v roce 1954 a velmi těžce to nesla. Vrátila se tam poté už jen jednou jedinkrát, a sice v roce 1968, když s ní Miroslav Horníček natočil krátký rozhovor pro televizi. Zemřela opuštěná v roce 1972, tedy v 92 letech. Majetek odkázala pečovatelce, která se o ni starala.

„Hana Podolská sice směla v Oděvní službě Eva zůstat, ovšem pouze jako prodavačka. A to jen díky tomu, že si to přála sama manželka prezidenta Marta Gottwaldová. Ta pocházela z nižších vrstev a velmi se snažila, aby vypadala jako dáma z vyšších kruhů“

„Definitivní výpověď ze salónu dostala Podolská v roce 1954 a velmi těžce to nesla. Vrátila se tam poté už jen jednou jedinkrát, a sice v roce 1968, když s ní Miroslav Horníček natočil krátký rozhovor pro televizi. Zemřela opuštěná v roce 1972, tedy v 92 letech. Majetek odkázala pečovatelce, která se o ni starala“

Cestování za uměním

Text: Petra Daňhelová

Marrakéš - neutuchající vášeň pro YSL

 

YSL-nezaměnitelná zkratka a značka pro leckoho možná i záhadné označení. Ovšem kdo má rád nezaměnitelný luxus , androgynní styl a minimalismus spojený a postavený především na kvalitních přírodních materiálech, tak jistě ví, komu se budeme věnovat. Tentokrát však naše pozornost nebude upřena na jeho značku a prezentaci historie kolekcí. Půjdeme po stopách jeho inspirací a zavítáme na magické místo odpočinku, jeho osobní izolace a útěku před světem, kde tvořil od 80.let a kam se stále častěji uchyloval a uzavíral před světem.

Celým jménem se módní návrhář, stvořitel této značky, jmenoval Yves Henri Donat Mathieu Saint Laurent. Narodil se v Africe v Alžíru jako mnozí z „bílých“ Francouzů, co se narodili na tomto umělecky inspirativním kontinentě .Ovšem část svého života strávil v Maroku, v bývalém francouzském protektorátu, kde našel řadu inspirací a z místní atmosféry, života Berberů čerpal ve své tvorbě.

Marrákéš, kde pobýval, je jedním z královských měst Maroka vedle Fésu, Rabatu a Meknes. Dnes je také atraktivní turistickou destinací, několik desítek let útočištěm a místem zaslíbeným pro řadu zejména amerických filmařů. Město je zapsáno na seznamu UNESCO se svou neopakovatelnou atmosférou náměstí Jemaa El Fna a historické medíny. Jardin Majorelle, která je neoddělitelně spojena s osobou Laurenta, v encyklopediích najdete jako malou botanickou zahradu z 20. let 20.století navrženou francouzským malířem Jacquesem Majorellem. Její historie tedy začala již dávno před narozením samotného Yves Laurenta.

V roce 1923 si Majorelle koupil pozemek v tzv. palmárii v Marrakéši, k rozloze 1,6 hektarů přikupoval postupně další parcely až k výměře prakticky 4 hektary. Rozhodl se zde navrhnout a postavit dům, nejprve vystavěl v marockém stylu dům s věží tzv. Bojr. Umístil do něj také svůj ateliér, kde se věnoval své volné tvorbě ovlivněné africkým uměním a speciálně berberským. Navrhoval krom všeho plakáty, které propagovaly tuto destinaci- Maroko. V roce 1931 angažoval architekta Paula Sinoira, aby mu navrhl vilu v kubistickém stylu. Zdánlivě to byl trochu archaický požadavek v době vrcholného funkcionalismu v Evropě, ale on krom kubismu chtěl dům přiblížit marocké architektuře, inspirovat se berberskými kořeny, které se v tomto regionu po staletí mísily s arabskými vlivy. A tak původní novodobou pevnost přestavěl do současné podoby, stalo se tak v roce 1933.

Majorellův zájem o květenu zejména exotickou vyústil v založení botanické zahrady, kde je zastoupeno 5 kontinentů. Zahrada byla pojata jako „buš“ s bujarou vegetací. Stala se příbytkem a magickým místem, místem, kde je možné strávit hodiny za vysokými zdmi odštípnuti od shonu a frenetického nočního života Marrakeše. Jeho mottem bylo stvořit „katedrálu forem a barev“. Je to magický kout, chrám přírody. Francouzi užívají pro její vystižení metafory –„ zahrada žravých obrů“, kde vegetace pohlcuje vše, stravuje veškerou negativní energii, izoluje vás od vnějšího světa , starostí a přenese vás do pohádky, iluze. Představou Majorella bylo také vytvořit zahradu impresionistů dle vzoru Moneta, ovšem v Majjorelově pojetí je daleko exotičtější v duchu fascinace neevropskou kulturou, fauvisty, expresionisty alespoň ve škále barevnosti. Veřejnosti byla zahrada otevřena v roce 1947.

Jak sám o zahradě glosoval, byla jeho největším životním úkolem. „Vzala mu všechna poslední léta a padl v ní dokonale vyčerpán, omámen pod větvemi vegetace a všemi těmi výhonky poté, co jí dal veškerou lásku, ale odevzdal ji rád a plně“. Z tohoto malého světa však ve vší skromnosti a pokoře bral veškerou uměleckou inspiraci, stačilo ji jen zachytit a zvěčnit ve svých malbách.

A to zdá se, bylo také klíčovým pro Laurenta, který označil zahradu za nevyčerpatelný a věčný zdroj inspirace. Zahradu i s vilkou koupil v roce 1980, místo však objevil už v roce 1966 při svém prvním pobytu v Marrákéši. To již zahrada pustla od smrti Majorella v roce 1962. Na místo se Yves vracel se svým životním partnerem a přítelem Pierrem Bergé. Oba pochopili sílu a moc tohoto místa a když se dozvěděli, že je zde naplánován projekt stavby velkého hotelu, neváhali a nakonec uspěli s koupí pozemku i vily, aby tak zabránili likvidaci zahrady. Při svých pobytech v Marrakéši se sem vraceli a jak vzpomíná Bergé, byli svedeni kouzlem a oázou, kde se prolínali a míchali barvy v duchu Matisse. Tuto nádheru a dokonalou kompozici prováděla sama příroda – největší umělecká inspirace.

Barvy jsou klíčové i pro vilku, která stojí uvnitř zahrady a postupně se nám odhaluje od vstupu. Nosnou je modrá, žlutá, oranžová. Architekt a malíř spojili své síly a vytvořili kompozici v malířském duchu s důrazem na světlo, stíny, kombinaci a hru doplňkových barev, využili nepravidelných zídek, aby tak členili prostor, v kterém vznikla jednotlivá zákoutí a meandry. Nedílnou součástí je pergola, pavilonek a fontánky s jezírkem.

V přízemí se nacházel umělcův ateliér nejprve Majorella a na něj navázal Yves Laurent. Překřtili s přítelem místo na Villa Oasis – oázu a započali s rekonstrukcí domu a revitalizací zahrady, která od 60.let chátrala poté , co ztratila svého otce a zakladatele.

Po smrti Yves Saint Laurenta v roce 2008 byl dům se zahradou věnován jeho přítelem nadaci, která nese jejich jméno spolu se sbírkou umění. Ve vile byla soustředěna sbírka artefaktů z berberského života včetně kolekce typických šperků. Muzeum i se zahradou je otevřeno pro veřejnost. Fantastická je expozice a připomínka původních obyvatel severní Afriky- Berberů. Expozice je členěna na životní etapy a mezníky Berberů, geografické členění a jednotlivé kmeny jsou prezentovány svými výrobky každodenního užití spolu s textiliemi a tkanými koberci s typickými vzory pro Berbery.

Z tradičních oděvů, vzorů a materiálů čerpal v mnohém Yves Saint Laurent ve svých pozdějších kolekcích. Sám také rád v tomto oděvu chodil, jak dokumentují fotografie jeho při práci obvykle oděného v tunice a volných kalhotách v marockém stylu. V oblibě měl samet a hedvábí v nádherných barevných škálách, které jsou pro tuto zemi tak typické. V Maroku se také vyrábí rostlinné hedvábí tzv. sabra. Zpracovává se tu i velmi kvalitní bavlna a vlna, ze které se šijí tradiční oděvy tzv. džalaba. Tyto reminiscence můžete vidět v Laurentově díle. Při návštěvě muzea jsem pochopila jeho inspirační zdroje z pozdějšího tvůrčího období, kdy se stahl ze své firmy, kterou prodal Gucci Group a věnoval se výhradně haute couture pod svým jménem, značka se však stala součástí Gucci a v současnosti byla zkrácena na Saint Laurent Paris. Po neshodách a problémech s novým vlastníkem jeho značky se naposledy rozloučil svou osobně navrženou kolekcí se svými příznivci a obdivovateli v roce 2002 a prakticky se odstěhoval do Maroka do své vily Majorelle.

Posledním přáním YSL bylo rozprášit jeho ostatky v zahradě Majorelle, kde strávil šťastné chvíle a našel druhý domov. Neokázalý pomníček připomínající návrháře a umělce tvoří část římského sloupu přivezeného z Tangeru –města na severu Maroka. Připomínka Laurenta je symbolem jeho v mnohém minimalistické tvorby založené na jednoduchosti a určené pro denní pohodlné nošení. Do módy uvedl kalhotový kostým a smoking pro ženy, prezentoval beatnickou módu roláků, ležérních sak a trubkovitých nohavic a ženskou módu inspirovanou orientem zejména Marokem.