Po stopách filmových festivalů

Libuše Nováková

Francouzský šarm Cannes, jedinečné kouzlo benátské vodní laguny a extravagantní multikulturní Berlín.

Asi nejznámější filmový festival se koná v Cannes na Azurovém pobřeží. Původně bylo Cannes malé, ospalé rybářské městečko s nevelkým, ale malebným historickým jádrem na kopci nad městským přístavem. Ve 2. polovině 19. století se však z města postupně staly moderní lázně a vyrostla zde řada luxusních hotelů, především podél palmami zastíněné promenády La Croisette. Ta je dnes, v délce asi 1,5 km, srdcem moderního Cannes. Promenádu lemuje krásná i když poměrně úzká, hlavní městská pláž, z velké části bohužel využívaná hotelovými komplexy pro jejich hosty, což poněkud znesnadňuje koupání ostatním turistům. Ti ale mají k dispozici mnohem lepší pláž, dlouhou asi 2 km, začínající pod historickým jádrem města. Okolí Cannes je velmi hustě osídleno, rezidenční čtvrti, složené převážně z luxusních vil, se táhnou kilometry hluboko do vnitrozemí. Prvním hotelem, vybaveným vším tehdy možným luxusem byl hotel Carlton, postavený v roce 1910. Tento hotel byl schopen přijímat bohaté průmyslníky a milionáře, dokonalého servisu si zde užívali Rotschildové, André Citroën, vévoda z
Windsoru a pozdější král Eduard VIII, Winston Churchill, slavní malíři, spisovatelé a později filmové hvězdy.

Jestliže se v Cannes nechcete jen koupat, ale třeba i nakupovat, zamiřte do ulice d´Antibes, kde najdete jak Haute Couture tak Pret-a-Porte snad všech věhlasných módních značek. Ulice Meynadier je zase srdcem zdejšího gastronomického života. Labužníci by měli rozhodně zajít ochutnat výrobky známého sýraře Cénériho, lahůdkáře Ernesta či slavného cukráře Jeana-Luca Pelého. V rodinném sýrařství Cénéri jsou používány výhradně suroviny místního, provensálského původu. Úžasnou chuť dodává sýrům nejkvalitnější mléko od ovcí a koz, pasoucích se na svazích Alp. Vybírat z více než dvou set různých sýrů je zážitek a ochutnat speciality jako Brie de Meaux s lanýži, kozí sýr s bazalkou nebo hermelín s Calvadosem je naprostá nutnost. Cukrář Jean Luc Pelé vás zase bude svádět delikátními makronkami v mnoha barvách, dorty, pralinkami, čokoládovými omáčkami a dalšími čokoládovými specialitami všech chutí a tvarů. Zkrátka - kdo nenavštíví ulici Meynadier, jako by v Cannes nebyl. Neutratíte-li všechny peníze tam, můžete zbytek elegantně prohrát v jednom ze tří zdejších kasin - Palm Beach, Les Princes a Croisette. Poslední zmíněné je nejznámější a nejoblíbenější – je také v blízkosti festivalového paláce. K návštěvě je kromě peněz bezpodmínečně nutný společenský oděv. Mimochodem, Cannes a jeho okolí si oblíbili i někteří bohatí Češi. V nedalekém, 7 kilometrů vzdáleném městečku Mougins, si zakoupil dům Andrej Babiš a vybudoval zde luxusní restauraci. Mougins je historické městečko s malebnými uličkami, starými domy, galeriemi a restauracemi. Žily zde osobnosti, jako Pablo Picasso, Christian Dior, Edith Piaf, Winston Churchil či mnozí impresionističní malíři, které sem lákalo zvláštní provensálské světlo. Babišova luxusní restaurace, nabízející to nejlepší z francouzské kuchyně, byla nazvána podle dcery Pabla Picassa „Paloma“. Interiéry navrhla v modernějším francouzském stylu s nádechem neobaroka manželka podnikatele Monika Babišová. Restaurace byla otevřena v létě roku 2013 a již po půlročním provozu obdržela michelinskou hvězdu. Druhý nejprestižnější průvodce světem dobrého jídla a pití Gault Millau dokonce zařadil Palomu mezi šest nejlepších restaurací na Azurovém pobřeží.

Nejstarším mezinárodním filmovým festivalem však není ten v Cannes, ale v Benátkách. Historické jádro tohoto města se nachází na mělké laguně, a Benátky proto trpí častými záplavami. Ve dnech zvaných „acqua alta“, kterých bývá každoročně průměrně 54, se hladina moře zvyšuje až o 90 cm. To má samozřejmě neblahý vliv na benátské památky, které jsou mimořádně cenné – vždyť první skupiny rybářů se zde usadily již v 5. století. Hlavní tepnou města je Canale Grande, dlouhý čtyři kilometry a široký asi sedmdesát metrů, který prochází přímo středem Benátek. Doplňuje ho asi stovka menších kanálů, které jsou přemostěny více než čtyřmi sty kamennými mosty. Na kanálech panuje čilý provoz, můžete tu potkat nejen gondoly, vodní taxi a vodní autobusy, ale i policejní a sanitní čluny. Kdo zná chování italských řidičů na silnicích, dovede si představit, jaké emoce planou na kanále. Umění milovní návštěvníci by neměli zapomenout navštívit sbírku Peggy Guggenheimové s díly Pabla Picassa, Salvatora Dalího či Jacksona Pollocka. Kdo má raději starší umění, přijde si na své v dalších galeriích, kde najde přehlídku benátského umění od 14. do 18. století, i sbírky evropského umění (Veneziano, Giorgione, Tintoretto, Tiepolo, Bellini). Přehlídkou živého umění je pak světoznámý benátský karneval, konaný již od konce 13. století. Za všemi těmito lákadly do Benátek každoročně zavítá tolik návštěvníků, že svým počtem dvěstěkrát převyšují počet místních obyvatel. Snad i proto si Benátky mohou dovolit být nejdražším italským městem vůbec. Kdo se chce najíst a nechce přitom utratit celé jmění, měl by vyhledat spíše restaurace mimo hlavní centrum, v postraních uličkách, dále od Canale Grande. Dobré jídlo za rozumnou cenu lze dostat například v tratoriích San Polo či Castello. Jestliže ale v Benátkách šetřit nehodláte, máte možnost vyzkoušet i restaurace pyšnící se michelinskými hvězdami, jako Ristaurante Quadri, Trattoria Antiche Carampane a další. Typická benátská kuchyně je založena na rybách, mořských plodech a zelenině. Vynikající jsou pokrmy z rýže a polenty. Benátčané si také rádi pochutnávají na tak zvaných cicchetti, kterými mohou být smažené chobotničky, masové kuličky a další delikatesy. Známé jsou i marinované sardinky či lahodní úhoři. Milovníky sladkostí nadchne moučník z máslového těsta zvaný bussolai a sladké výrobky z mandlí. Pro návštěvu Benátek je nejvhodnější dobou jaro a podzim. V létě bývají ve městě vysoké teploty, což mívá za následek, že vodní kanály nejsou právě nejvoňavější.

Za návštěvu stojí i další evropské festivalové město, a sice Berlín. Jeho atmosféra je úplně jiná, než to, co můžete zažít v Cannes či v Benátkách. Berlín byl za druhé světové války z velké části zničen, historickými památkami se tedy moc pochlubit nemůže. Zato ale nadchne milovníky moderního života, který si Berlíňané i přes jeho rychlost dokáží udělat velmi příjemným. Mísení nejrůznějších kultur, kluby, výstavy, moderní umění, kavárny všech stylů, etnorestaurace, specifická architektura, provokativnost, extravagance a otevřenost – to je Berlín. V ulicích najdete připomínky různých historických období, od několika málo středověkých budov poblíž Alexanderplatz až po ultramoderní skleněné a ocelové stavby na Postdamer Platz. Berlíňané, a Němci obecně, velmi dbají na ekologii a výstavba je v Berlíně vyvažována velkým množstvím zeleně. Ta zabírá téměř dvě třetiny celkové plochy. K nejoblíbenějším patří Tiergarten (zoologická zahrada), ležící ve středu města. Jde o zdánlivě nekonečný, klikatými cestičkami protkaný park s jezery a uměleckými díly. V části parku se nachází skutečně zoologická zahrada s více než pěti tisíci zvířaty. Berlíňané milují pobyt venku v parcích či zahradních restauracích, kam se uchylují, jakmile to počasí jen trochu dovolí. Právě v Tiergarten obyvatelé Berlína, především pak Turci, o víkendech grilují a pořádají párty. Oblíbené jsou i Tiergartenské ranní bleší trhy. Mají specifickou atmosféru, kterou si rozhodně nenechte ujít. Mimochodem – bleší trhy jsou zde velmi oblíbené a jen v Berlíně se jich koná na různých místech téměř 50! K nejlepším patří Nowkoelln, přímo u řeky Sprévy (www.nowkoelln.de), Kreuzboerg (www.kreuzboerg.de), Troedelmarkt am Marheinekeplatz (www.troedelmarkt-marheinekeplatz.de ), Mauerpark (www.mauerparkmarkt.de), k nejtradičnějším se řadí trh na ulici 17.Juni (www.berliner-troedelmarkt.de), a milovníci starých věcí a umění by si neměli nechat ujít zejména bleší trh Antikmarkt am Ostbahnhof. Berlín si díky své otevřeností a tolerantní atmosféře oblíbila řada extravagantních umělců a lidí se zálibou ve výstřednějším životním stylu. Berlíňané byli také vždy hodně multikulturní, město i v minulosti sloužilo jako azyl cizincům, ať již šlo o Hugenoty, Židy či později Rusy. I dnes tvoří cizinci sedminu populace, nejvíce je Turků, Poláků, Srbů a Arabů. Výlet do Berlína je výletem do celého světa. Stačí ujít pár bloků a napočítáte desítky národních kuchyní. Polská restaurace vedle etiopské, o kousek dál kebab, stánek s typickými německými klobáskami, indická kuchyně i sushibary. Nikde jinde v celém Německu se nenajde tolik etnorestaurací, bufetů, barů a tržnic. Není to jen díky multikulturnímu prostředí, ale i kvůli tomu, že průměrný Berlíňan má kupní sílu o čtvrtinu menší než průměrný obyvatel  jiné části Německa. Ovšem i celebrity světového významu nadšeně využívají berlínskou nabídku národních a exotických kuchyní. Například malou francouzskou restauraci Bandol sur Mer si oblíbili Angelina Jolie a Brad Pitt a chodí sem jíst vždy, kdykoliv do Berlína zavítají. Kuchaři zde připravují jídla přímo před hosty a místa je nutno objednat nejméně den předem. Rezervace je nutná i v nevelké ale velmi známé vietnamské restauraci Monsieur Vuong. Již po prvních soustech se prý hosté do vietnamské kuchyně zamilují a o zdejším čaji z chryzantémových květů nebo o rybě na skleněných nudlích zalité zázvorovo-limetkovou omáčkou prý ještě dlouho sní.

Luxusních restaurací pyšnících se michelinskými hvězdami nabízí Berlín také hodně, poslední známý počet byl čtrnáct. Pozoruhodný zážitek čeká ty, kteří zamíří do Fischer´s Fritz ve čtvrti Lankwitz. Dvě michelinské hvězdičky naznačují, že místo stojí za návštěvu. Zdejší specialitou je Homard a la presse. Přímo u stolu číšníci během čtvrthodiny pomocí elegantního lisu vylisují z humřího krunýře a jiker lahodný vývar. Maso se připravuje zvlášť. Cena porce pro dvě osoby je asi 300 Eur.

Za návštěvu v Berlíně stojí i lehce starosvětsky vyhlížející restaurace Café Einstein Stammhaus na Kurfürstenstrasse, která připomíná spíše tradiční vídeňskou kavárenskou kulturu. Je to oáza klidu, kde se v dobrém slova smyslu zastavil čas. Interiér je vyzdoben velkými zrcadly v zlacených rámech, číšníci v dlouhých bílých zástěrách roznášejí ke stolům obrovské vídeňské řízky, pečená játra s madeirskou omáčkou či dobře uleželý Sacher dort.

Slavní a jejich chuťe

Libuše Nováková

O mnoha filmových celebritách je známo, že rádi posedí u dobrého jídla a pití. A nejen to. U některých došla gurmetská vášeň tak daleko, že vlastní restaurace nebo vyrábí víno.

Mezi nejznámějsí gurmety z řad filmových hvězd patří francouzský herec Gerard Depardieu.

O jeho vášni k dobrému jídlu a pití konec konců výmluvně svědčí i jeho nepřehlédnutelná postava. V Paříži spoluvlastní restauraci Fontaine Gaillon, jejímž druhým spolumajitelem je šéfkuchař restaurace. Filozofií podniku je tradice, kvalitní suroviny a perfektní zpracování. Mnozí hosté tvrdí, že lepší, než zde podávaná jídla, nikdy nejedli. Jsou prostě excelentní. Pokrmy připravují ve Fontaine Gaillon šetrně, jednoduše, třeba jen zlehka dušené na másle, tak, aby vynikla vlastní chuť surovin. Nepoužívá se žádné agresivní koření, naopak ke kořenění často využívají lahodnou chuť lanýžů, takže pokrmy dosahují dokonalé harmonie. Hosté jsou nadšeni úžasnou chutí ryb, zeleniny i desertů. Zejména zdejší čokoládové suflé označují jako famózní. Možná vás udiví, že ceny - až na výjimky - nejsou přehnané. Menu se nabízí za 53 Eur, předkrmy se pohybují kolem 25 Eur, hlavní jídla kolem 35 a dezerty kolem15 Eur. Osobní přítomnost slavného herce není žádnou zvláštností, pobývá a stoluje zde velmi rád.

Zajímavá je i nabídka vín, kde může překvapit velké cenové rozpětí – u některých vystačíte s 32 Eury, u jiných musíte sáhnout pro téměř 600 Eur. Vinný lístek obsahuje samozřejmě i vína z vlastních Gerardových vinic. Depardieu je totiž nejen milovník dobrého jídla, ale i znalec vína. Již v roce 1989 si zakoupil zámeckou usedlost Chateau de Tigne spolu s přilehlými vinicemi. Usedlost se nachází nedaleko městečka Tigne, které patří do vinařského regionu Anjou v údolí Loiry. Původních čtyřicet hektarů herec postupně rozšiřoval na současných stočtyřicet hektarů v zařazení AOC s roční produkcí 260.000 lahví. Při výrobě vín jsou maximálně zachovávány původní odrůdy a receptury, jakož i podíl ručních prací. Tím je zaručena vysoká kvalita vína, které je každoročně oceňováno v různých světových soutěžích. Další vinice vlastní Depardieu i v oblasti Bordeaux a Languedoc.

Dalším slavným gurmetem a milovníkem vína je Pierre Richard. Herec tvrdí, že ve svých sedmasedmdesáti letech vypadá tak dobře a vitálně proto, že denně pije dva litry vína. Raději má červené, po němž prý nádherně usíná, zatímco po bílém spát nemůže. Rozhodně není vyznavačem diet, dobrá jídla miluje a dovede ocenit. Velmi rád jí lanýže, zvláště pak italské bílé, kachní játra, ale i dobré klobásky a salámy. Dokonce ochutnal i české knedlíky, které si velmi pochvaloval. Stal se patronem vinné restaurace Mon Rouge Pif, která je součástí pražského hotelu Amadeus.

Slavný herec zakoupil v roce 1978 venkovskou usedlost Chateau Beleveque u městečka Gruissan ve vinařském regionu Languedoc, Corbieres. Původních dvanáct hektarů vinic bylo rozšířeno na současných dvacet hektarů v zařazení AOC s roční produkcí 80.000 lahví. Díky středomořskému podnebí a maximálnímu podílu ručních prací vznikají vína, která jsou odborníky řazena mezi nejlepší Corbieres na trhu. Vinařství Pierra Richarda získává pravidelně ocenění ve Francii i v zahraničí. Je držitelem několika prestižních zlatých medailí z Paříže. Dotazům na srovnání jeho vín s víny kolegy Depardieua se brání. „Bylo by hloupé říci, že má vlastní vína jsou lepší. Ale ještě hloupější by bylo říci, že lepší jsou ta Gerardova,“ říá herec.

Řady mezinárodních celebrit investujících do vína nedávno rozšířili také Angelina Jolie a Brad Pitt, když se spojili s francouzskými vinaři Perrinovými a začali vyrábět značku Miraval Cotes de Provence. Víno je pojmenováno podle statku ze 17. století, který Jolie s Pittem zakoupili jako svou letní rezidenci nedaleko města Brignoles. Statek je obklopen 500 hektary, z nichž asi šedesát je zasvěceno vínu. Podle Marca Perrina nepatří Jolie s Pittem k celebritám, které vínu dávají jen své jméno. Chtějí se do produkce plně zapojit a pyšnit se vlastními vyrobky. Značka Miraval Cotes de Provence se začala vyrábět jako růžové víno, později se připojí i červené a bílé. Láhev růžového bude stát kolem 15 Eur a bude se prý prodávat pouze v dobrých sklepích a podávat jen v dobrých restauracích.

Úspěšnou filmovou celebritou se zálibou v gastronomii je i herec, režisér a producent Robert de Niro. Spojil své jméno s velmi uznávaným a vlivným kuchařem japonské národnosti, Nobuyuki Matsuhisim aby otevřeli první společnou restauraci v New Yorku s názvem Nobu. Ta se záhy stala vyhledávaným cílem labužníků z řad celebrit a prominentů, které přitahovalo jak jméno Roberta de Niro, tak jméno kuchaře. Úspěšnost restaurace dovolila otevírat další Nobu restaurace, které jsou dnes k nalezení nejen v mnoha městech Ameriky, ale i na evropském a asijském kontinentu. Všechny jsou velmi úspěšné.

Také herečka Cameron Diaz si pořídila restauraci, a sice s názvem South Beach Bambu v Miami na Floridě. Je spojena s nočním klubem. Podnik má moderní, elegantní high-tech vybavení a je velmi oblíben, ovšem především jako noční klub s krásným interierem a dobrou hudbou. Vlastní restaurace s asijskou kuchyní příliš oceňována není. Láska k dobrému jídlu a pití spojuje také maželskou dvojici, herečku Jessicu Biel a zpěváka Justina Timberlakea. Protože u Jessicy je více oceňována její krása než herecké umění, bývá obsazována spíše do béčkových filmů. Rozhodla se tedy uplatnit v jinému oboru, ve kterém by mohla dosáhnout úspěch a otevřela si v Santa Monice restauraci Au Fudge. Zdaleka ne všechny celebrity jsou ale v gastronomickém podnikání úspěšné. Mezi ty, kterým se příliš nezadařilo patří například Bruce Willis, Sylvester Stalone, Arnold Schwarzeneger či Demi Moore.

Umění vzbudit touhu

Text: Denisa Zdychyncová

I jídlu to musí slušet. Povýšit ho na umění dokáží  foodstylisté, tvůrci iluzí. Mají jedno z nejkreativnějších povolání na světě a díla, která vznikají pod jejich rukama, nedají chuťovým buňkám spát.

Při pohledu na fotografii třešňové bublaniny vás asi ani nenapadne, že drobky jakoby nahodile spadlé na talířku, tam byly s velkou pečlivostí nakladeny pinzetou v ruce foodstylisty, a to do přesně promyšlené kompozice. Stejně tak bylo důkladně upraveno například to, jak se bude táhnout sýr z ukrojené pizzy. Ten je navíc při focení potřeba každou chvíli nahřát, protože než snímek vznikne, trvá  to několik hodin. Sýr po chvíli vychladne a už se netáhne tak, jak je pro kompozici potřeba. Proto přiběhne foodstylista se speciální zahřívací lampou, během pár vteřin má sýr opět ideální teplotu a fotí se dál. Jídlo zkrátka vyžaduje stejnou péči jako topmodelka. To, aby fotografie byť jednoho jediného pokrmu nebo suroviny byla designově perfektní zajišťuje tým přibližně šesti lidí. Kuchař, fotograf, asistent fotografa, produkční, foodstylista a retušér (ten vše nakonec doladí v počítači). A jak se styluje orosená sklenice piva? Na tu už „obyčejný“ foodstylista nestačí. Pivo je natolik specifické, že má na styling ještě zvláštní odborníky v rámci foodstylingu — takzvané „beerstylisty“. To díky nim máme při pohledu na orosenou sklenici pocit vyprahlého hrdla a toužíme alespoň po jednom doušku. Nebo spíše po několika. Nejraději po celé sklenici. Několika sklenicích. Ne — vlastně zatoužíme po celé base toho lahodného moku. A přesně proto povolání foodstylistů či beerstylistů vzniklo — vizuální stránka prodává a reklama se bez těchto kreativců už neobejde. Přitom jen beerstylista ví, že kapičky na chladivě orosené sklenici jsou ve skutečnosti glycerin. Že je to podvod?

Možná. Foodstylisté jsou do jisté míry tvůrci iluzí. Na druhou stranu to, že jídlo pomocí různých triků vizuálně upraví neznamená, že ve skutečnosti nechutná tak, jak slibuje recept. Jen si ho stejně vzhledově dokonalé sami nejspíš nikdy nepřipravíte. Foodstylisté mají k dispozici mnoho zbraní, o kterých se běžnému smrtelníkovi ani nesní. Marně se potom snažíte upéct koláč přesně takový, jaký byl v časopise. Jenže — ono to nejde. Chutná skvěle, ale vypadá přece jen o poznání hůř. Jak to tedy foodstylisté dělají?

Mezi základní triky patří třeba umělý led, vyrobený z pevné želatiny nebo nějakého podobného materiálu. Ten skutečný by dlouhé focení, při kterém na něj svítí z několika stran světla reflektorů, nevydržel. Problematická je také šlehačka, místo níž se pro focení většinou používá speciální náhražka. Ani jogurt často není jogurt, ale směsice vody, škrobu a barvy — to především při natáčení, kvůli konzistenci, která pak vypadá hustší. Používání zcela nepoživatelných, ale o to fotogeničtějších náhražek, je běžné. Divili byste se, jak načechranou dlouhotrvající kávovou pěnu dokáže vytvořit třeba gel na holení — jen ochutnat! Mimochodem — to, že kapka spadla přesně do středu hrnku s kávou určitě není dílem náhody — zajistí to pipeta v ruce foodstylisty. Samozřejmostí je také přibarvování, bez kterého by většina pokrmů vypadala mdle. Objektiv má rád výrazné barvy. Noční můrou foodstylistů je například knedlík. Jeho neforemná hmota mdlé barvy je téměř nevyfotitelná tak, aby vypadal lákavě. Většinou se proto přižlucuje a pomůže také uvařit ho s kousky housky — ta neforemnou plochu knedlíku trochu rozbije a dodá zajímavější strukturu. Foodstylista se také neobejde bez několika různě velkých štětečků, oleje a laku, kterými pokrmy a suroviny potírá aby nevypadaly okoralé, ale naopak budily zdání maximální čerstvosti a svěžesti i po několika hodinách focení. Někdy ale ani to nepomůže a je potřeba mít některé suroviny v zásobě a po nějaké době je vyměnit. Oříškem jsou omáčky a polévky. Nejlépe vypadají barevné krémy — například brokolicový. Ale slepičí polévka je pro foodstylistu k uzoufání. Jedinou možností, jak ji „oživit“ a připravit tak, aby vypadala chutně, je přidání barevných ozdob — zelené petrželky, oranžové mrkve a podobně. hZásadním trikem, který foodstylisté používají je: téměř nic nedovařovat. Dovařením se ztratí tvar, ostré hrany, barva a vlhkost. Platí to jak o zelenině tak o mase. V polosyrovém stavu je daleko fotogeničtější a vypadá šťavnatě. Možná si řeknete, že je to celé blamáž, ale hlavně je to umění. Stejně jako móda nebo interiérový design podléhá i foodstyling různým trendům. V současnosti by se daly trendy ve foodstylingu shrnout do několika základních pravidel. Tím prvním je přirozenost. Vše musí působit nearanžovaně, jako ve skutečnosti — třeba ukousnutý koláč, který právě někdo na chvilku odložil na talířek na němž ještě zbyla stopa po steklé čokoládě. Záměrně se aranžují „nedokonalosti“ — třeba naběračka odložená vedle pekáče s pečenými bramborami musí být „zašpiněná“ od oleje a bylinek. Jenže, za touto „realitou“ jsou hodiny práce. Právě „přirozený“ styling vůbec není jednoduchý. In je také patina. Pekáč nebo dřevěná deska stolu musí být „správně“ oprýskané. Hodí se to však jen někdy — zejména k navození venkovské atmosféry. Kromě toho je stále ještě trendy minimalismus a čistota. Bílá kokosová roláda na bílém talířku, doplněná maximálně jednou rudou malinou, která dodá barevný akcent. Talíře nesmí být jídlem zcela zaplněné, ačkoli — jiný kraj, jiný styl. Například v Rusku stále dávají přednost spíše vrchovatým porcím. Častý je také důraz na detail a maximální přiblížení, které zvýrazní přirozenou strukturu jídla. Trendem je i vrstvení. Pokrmy se kladou spíše na sebe a nikoli vedle sebe. Vrství se i talíře, přičemž teprve na tom posledním je lahodný trojúhelníček dortu.

Špičky foodstylingu

Umění převést do vizuální podoby lahodnou chuť, strukturu pokrmu, jeho aroma, nadýchanost těstíčka i křupavost kůrčičky ovládají mistrně především Francouzi. Ti také přesně vědí, který typ vidličky použít ke kterému druhu salátu. Zdaleka ne všichni foodstylisté to ovládají tak jako oni, nicméně dobré foodstylisty najdete i u nás. Profesionálové, kteří se zabývají foodstylingem, mají také svoji asociaci — IACP, která každoročně uděluje ceny v různých oblastech. Cenu za nejlepší foodstyling získala v roce 2013 Alice M. Hart, která je ve svém oboru skutečnou hvězdou. Věnuje se nejen designu jídla, ale také o něm píše.

Naživo

Kvůli používaným trikům je focené jídlo ve skutečnosti nepoživatelné. Foodstyling pro fotografii ale udává trendy, kterými se pak řídí luxusní restaurace, které se musí snažit, aby jejich pokrmy byly nejen chuťovým ale i vizuálním zážitkem. Pokud o takový stojíte, navštivte třeba rodinný podnik Le Calandre u Padovy. Patří mezi nejlepší restaurace světa a má na svém kontě několik Michelinských hvězd. Její  spolumajitel Massimiliano Alajmo dbá na to, aby vizuální vjem z podávaného jídla byl naprosto dokonalý. Zážitek je i molekulární gastronomie Marca Veyrata, rezervaci u něho je však potřeba udělat až rok dopředu.