Daniel Pitín: Otevírání prostoru

Je jednou z největších nadějí současné české malby. Zvláštnímu, trochu mystickému kouzlu jeho obrazů začínají podléhat i v zahraničí.

 

Jak jste se dostal k malování, pocházíte z umělecké rodiny?

Nene, jsem z učitelsko-inženýrské rodiny. Ale můj děda byl projektant a otec také, takže kreslit uměli - dělali skicy k projektům. A matka učila na FAMU a vždy byla nějakým způsobem v kontaktu s umělci. Když u mě uviděla určitý zájem o umění, tak mě seznámila s několika malíři, například s Radkem Pilařem. U těch jsem potom občas strávil víkend a začal malování pomalu rozvíjet – už vlastně docela brzy, koncem základní školy. Střední školu už jsem dělal uměleckou a od té doby se tomu věnuji soustavně. Intenzivně od nějakých 15-16 let. Měl jsem sice později období, že jsem nachvíli přestal malovat a věnoval jsem se videu a rok jsem se také živil jako kameraman na koncertech, ale byla to jen taková krátká odbočka.

Čím vás zaujala právě klasická malba? Zdá se mi, že v současnosti jsou populárnější jiné techniky. Nebo v tom byl i kousek racionálního rozhodnutí, že v záplavě “nemaleb” vlastně daleko více vyniknete?

To rozhodně ne. Já jsem měl rád proces té práce. Zkusil jsem například video a jiné věci, ale mě zajímá ten proces, ten klid. Třeba u natáčení se člověk musí více věnovat produkci, pracovat hodně s lidmi a to mi nevyhovovalo. Malířství je v tomto velmi jednoduché – člověk chodí do ateliéru a v klidu si tam o práci přemýšlí. To mě na tom zajímalo asi nejvíce. Roli ale sehrála i určitá náhoda, protože v období, kdy jsem tak nějak váhal, co budu dělat dál, se mi vloupali zloději do bytu a ukradli veškerou techniku, takže jsem vlastně ani nic jiného než malování dělat nemohl.

Obrazy vám neukradli?

To ne. Je to příliš komplikované – nemohli by je prodat, umění je malý svět, lidé se znají. A navíc nejsem tak známý, aby to pro ně bylo zajímavé.

V tvorbě se inspirujete filmem – konkrétními scénami. Jak ten proces probíhá?

Já už to teď trochu opouštím, protože jsem to začal pociťovat jako svazující. Nicméně roli hrálo to, že jsem vždy chtěl používat nějaké neosobní aktéry, kteří by znázorňovali určitou situaci. Nechtěl jsem k tomu být osobně vázaný, aby to například byli moji kamarádi. Potřeboval jsem vlastně takovou stafáž, herce v určitých pozicích. A měl jsem databanku, herce v konkrétních situacích, s určitým osvětlením, v nějaké atmoféře... A když jsem maloval a potřeboval postavu v konkrétní situaci, pozici či pohybu, tak jsem tu databanku používal. Jinak to ale byla taková kombinace, protože prostory, které jsem maloval, byly vybudované z osobních zážitků. Používal jsem fotografie prostředí, kde jsem cestoval. Byl jsem třeba v Berlíně, vyfotil jsem si nějakou ulici a pak jsem jí převáděl na plátno a vkládal tam filmové herce. Trochu jiné to ale bylo když jsem začínal malovat – tehdy jsem vyloženě citoval Hitchkokovy filmy. Šlo však o práci s citací, kterou jsem různě porušoval, manipuloval jsem prostředí a podobně. Vytvářím v podstatě určité modelové situace, jež ve virtuálním prostoru obrazu nějak buduji ze všech těchto zdrojů – skutečných zážitků nebo z filmu, který také hraje velkou roli.

A jak pracujete v současnosti, když jste ten výše popsaný proces opustil?

Já bych to rád nyní trochu prolomil. 3D prostředí má samo o sobě určitá omezení, stále se pohybujete v nějakém perspektivním řádu a když se té práci věnujete soustavně tak zjistíte, že bude potřeba to prostředí nějakým způsobem zlomit a otevřít nový prostor. Zatím nevím jak – budu muset zase strávit pár měsíců v ateliéru a něco vymyslet. To se nedá racionálně předpovědět.

Vaše obrazy mi připadají takové mystické či snové, je to záměr?

To ne. Já nechci vytvářet žádný sen. Nejde mi o to být jako surrealisté, že by se mi něco zdálo, a pak bych běžel do ateliéru a snažil se ten sen nějkým způsobem namalovat. Spíše se dotýkám toho, jakým způsobem pracuje paměť. Jak se v ní ukládají informace z vnějšího světa, a potom, když už jsou tam uložené, jak přicházejí vzpomínky a jak jsou tyto vzpomínky a psychický svět konfrontovány s okolím. Tyto principy mě vždycky zajímaly – jak pracuje mozek, jak se to konfrontuje s vnějším světem, kde se zkušenost ukládá, proč vzpomínka vychází, proč zaniká, co informace dělá, když je uložená v mozku, kam se napojuje, jak se šroubuje… To mě vždy zajímalo a možná tam potom určitá surreálnost může nějak přirozeně vstupovat. Ale já to beru více racionálně.

Někde jste řekl, že se ve vaší práci odráží také situace v Evropě. Jak ji tedy vnímáte? Podle vašich obrazů bych řekla, že moc růžově asi ne…

Já bych řekl, že Evropa potřebuje trošku osvěžit myšlení. Myšlení musí být neustále v pohybu a jakmile se začne někde brzdit, někdo začne příliš lpět na určité cestě, která se třeba i osvědčila v minulosti, tak to nemusí být vždycky dobře. Já jsem se například vždycky snažil rozbořit nějkou pevnou strukturu, což ale neznamená zničit. Potom jsem se jí snažil postavit zpátky s tím, aby proces toho rozkládání a skládání byl vidět. Evropa by měla otevřít prosotr, který je určitým způsobem zamrzlý. Je to ale komplikovaná otázka. V každém případě cítím intenzivně, že se dějí nějaké změny ve společnosti a že je to v pořádku. Vznikají nové impulsy, nové sociální podmínky a já ten přesklad a změnu reflektuji v mé práci. Ale necítím to negativně.

Mnoho mladých lidí dnes uvažuje o odchodu z Česka, uvažoval jste o tom někdy?

Docela často. Já jsem několikrát odjel na pár měsíců na různé stáže, cestuji hodně na výstavy, ale natrvalo se odstěhovat, to už je rozhodnutí, které není jen na mě. Já bych třeba i šel, ale souvisí to s rodinou. Moje žena nemohla, protože tady měla práci. Ale uvažoval jsem o tom často.

Ve Vídni právě probíhá vaše výstava, co na ní uvidíme?

Je tam série obrazů, které jsem dělal během posledního půl roku a jsou tam také dvě videa, jedno z toho připravené přímo pro tuto výstavu. Ta výstava se jmenuje Pasti, a je to o tom, co jsem popisoval - o prostoru, který zažívá určitou proměnu, může vám dát určitou svobodu, ale může vás také zajmout. Na obrazech jsou zvířata či lidé zaklesnutí do určitého prostoru, ze kterého se snaží dostat ven. Proto název pasti.

Pasti – to je takové bez východiska…

Byla za tím vlastně taková osobní touha prolomit prostor a otevřít ho něčemu novému. Myslím, že tam ten zápas včetně toho otevírání je vidět, takže snad to tak bez východiska není.

Daniel Pitín

- narodil se v roce 1977
- absolvoval AVU - ateliér klasické malby Zdeňka Berana a ateliér konceptuálního umění profesora Miloš Šejna
- v roce 2004 získal Henkelovu cenu ve Vídni a v roce 2006 Sovereign European Art Prize
- má za sebou několik samostatných výstav a je zastoupen v několika zahraničních galeriích

Meda Mládková: Bojovnice a Mecenáška

Text: Denisa Zdychyncová
Foto: Pavel Brunclík

Jako mladá jste odešla z domova, proč?

Byla jsem opravdu hrozně znechucená tím, jak se tady po válce lidé chovali k Němcům. Bydleli jsme v Brandýse a já jsem přijela na kole do Prahy. Byl to zrovna den, kdy začalo vyhánění těch posledních Němců, co tady ještě zbyli. Byly to většinou ženy, jejich manželé už byli dávno pryč – možná to i byli gauneři, to nevím. Stála jsem dole na Václaváku a chtěla jsem jít za sestřenicí nahoru na Vinohradskou. U budovy rozhlasu jsem narazila na skupinu asi 10 žen - Němek. Chodil kolem nich takový mladíček, možná ani ne osmnáctiletý, s páskou národní gardy. A říkal jim: “teď vám ukážeme, jaký to bylo v koncentráku”. Ty ženy už nemohly, padaly, a oni jim strhali šaty, řezali je a do těch ran jim dávali sůl. Takové skupiny jsem potkala cestou ještě dvě. Když jsem došla nahoru, tak před domem, kde bydlela moje sestřenice, byla taková hromada. Já nevěděla, co to je, a najednou jsem si všimla, že se ta hromada hýbe. Byla to hromada ženských těl - když už ty ženy nemohly, tak je hodili na hromadu. Přiběhla jsem k sestřenici a říkala jsem jí, že už tady nemůžu žít. A potom jsme obě odešly do Rakouska. Nikdy na to nezapomenu. Byl to příšerný sadismus.

Jaké jsou vaše další vzpomínky na válečnou dobu?

Chodila jsem tehdy do slavné taneční školy Aubrechtové a tancovala jsem ve Velké operetě. Němci si chodili vybírat lidi do divadel a já jsem měla hrozný strach, aby si mě nevybrali. Tak jsem šla za ředitelem divadla a řekla jsem mu, že kdyby mě vybrali, budu se muset jít utopit, protože pracovat v německém divadle bych nemohla. Tatínek byl takový patriot! A ředitel se mě zeptal - chtěla byste do Memmelu? A já povídám – a je tam hezky? Vůbec jsem nevěděla, kde to je a styděla jsem se to říct. A on povídá – krásně, můžete se tam i koupat v moři. Tak jsem podepsala smlouvu a druhý den už jsem letěla do Memmelu, to je v Lotyšsku. Zůstala jsem tam rok. Byla jsem tam sólovou tanečnicí a stepovala jsem. Chtěli mě poněmčit - když zjistili, že moje maminka je Němka, tak si mysleli, že to bude jednodušší. No a nakonec mě tam zavřeli.

Zavřeli vás?

Ano. Bydlela jsem v hotelu a jednou jdu večer do divadla a portýr mi povídá – slečinko, byli tady dva páni s aktovkou, víte co to znamená? Tak jsem okamžitě běžela ke své přítelkyni a říkám jí: rychle vezmi všechny papíry co najdeš a spal to. Já jsem si tehdy už asi deset let psala deník, o ten jsem přišla. Toho je mi líto. Nakonec mě stejně zavřeli, asi na 14 dní. A ředitel divadla, který mě měl rád, mi řekl, abych v Memmelu už nezůstávala, protože jakmile má někdo oplétačky s gestapem, tak už po něm půjdou pořád. Poslal mě pak do Vídně, kde měl přátele.

Co jste ve Vídni dělala?

Také jsem tancovala. Pak jsem se vrátila do Prahy a zažádala jsem si o studia do Švýcarska. Přinesla jsem tehdy ministrovi velkou bonboniéru – to už by dneska nebylo možné. Musela jsem ale nejdřív udělat ve Švýcarsku zkoušky, protože jsem neměla maturitu. Zkoušela mě celá komise.

Za co jste ve Švýcarsku žila?

Měla jsem malé stipendium z Prahy.

Jak vaše rodina prožívala rok 1948?

Pamatuji si, že můj tatínek, který byl sládkem v pivovaru v Brandýse nad Labem, jednou řekl “já vám ten komunismus vyženu z hlavy”. Zavřeli ho.

Po roce 1948 jste se rozhodla, že se už do Československa nevrátíte. Bylo to těžké rozhodnutí?

Já jsem ve Švýcarsku žila velmi šťastně, protože nás tam bylo Čechů studentů několik. Založili jsme český časopis a velmi jsme se přátelili. Kromě toho jsem neměla rodinu, kde bych byla šťastná. Maminku jsem sice milovala, také jsem ji později vzala do Ameriky, ale její manželství nebylo šťastné. Třeba večeře musela být přesně v pět hodin a když to tak nebylo, otec jí vzal a vyhodil z okna. My s bratrem jsme tedy byly takové vystrašené děti. Takže já jsem se nechtěla vrátit domů.

Později jste mamince a bratrovi pomohla emigrovat – bylo to zrovna v té nejtužší době, v roce 1953. Můžete popsat, jak to probíhalo?

Jela jsem navštívit rodiče. Můj bratr se oženil a vzal si Němku - byla to asi poslední Němka, která tady po odsunu zbyla. Bratr byl také pivovarník a stal se sládkem v jednom pivovaru. No a jeho ženu napadlo, jestli by se tam nedaly přejít hranice. Někdo jí řekl, že ano, že se tam přechází. Ale bylo to velmi dramatické. Lidé, u kterých jsme se měli přihlásit, se odstěhovali, ale nakonec jsme se dostali k jiným lidem, kteří nás převedli. Každou chvíli jsme se museli schovávat ve křoví, šli jsme i přes potok – maminka potom měla ještě 14 dní mokré boty.

V kterých místech jste přecházeli hranice?

Do východního Německa a odtud za nějaké šperky zase do západního. Každý den tam pendlovalo auto s jídlem. Tím posledním, které jelo, jsme se dostali do západního Německa. Američané nám vystavili pasy a moje maminka ho ve stresu podepsala jiným jménem, než na jaké byl pas vystavený. Byly velmi přísné kontroly, museli jsme pasy ukázat, ale naštěstí si nikdo nevšiml, že podpis a jméno nesouhlasí. Pak s námi žila maminka v Americe.

Nejdříve jste studovala ekonomii, získala jste z ní doktorát, a teprve když vám bylo asi 36 let, začala jste studovat dějiny umění. Jak jste se k tomu dostala?

Můj manžel říkal – když jsi ve Francii, tak studuj umění. Co jiného by měl v Paříži člověk studovat? To dávalo smysl.

Jak jste se seznámila se svým mužem?

Když jsem ještě žila ve Švýcarsku, tak jsem chtěla ukázat, že z Československa odešli ti nejvzdělanější lidé. Národ tenkrát vykrvácel. Maminka mi poslala nějaký šperk, tak jsem ho prodala a za ty peníze jsem mohla vydat jednu knížku. Rozhodla jsem se tedy vydat rozhovory s Ferdinandem Peroutkou, s nímž jsem se seznámila. Později jsem vydala také knížku o básnikovi Blatném, toho jsem později navštěvovala v Londýně, kde byl v ústavu pro psychicky nemocné. Vydání každé knížky stálo asi 1000 dolarů. Rozeslala jsem prosbu s žádostí o finanční podporu na vydávání těch knížek na různé nejbohatší rodiny jako Baťovi a podobně. A doslechlo se mi, že existuje nějaký Jan Mládek, který má snad tu nejvyšší pozici ze všech našich lidí v exilu, že je velmi vzdělaný a že je to velký patriot. Napsala jsem mu tu prosbu také a on mi poslal dva dolary. Tak jsem jela do Paříže za ním a řekla jsem mu - poslyšte, já jsem chudá studentka a nemůžu si sama dovolit vydávat takové knížky a vy mě posíláte dva dolary? On tam seděl ve velké kanceláři za svým nádherným stolem jako král. Zbledl a řekl – no to mě ušlo, promiňte, pojďte, dáme si drink. No a po třech letech jsme se vzali. On byl o deset roků starší než já a dlouho se nechtěl oženit, bál se.

Vy jste s vydáváním těch knížek později musela přestat, proč?

Švýcaři to považovali za politické a nechtěli, abych je vydávala. Ale dovolili mi, že kdykoli získám asi 1500 franků, můžu přivést do Švýcarska jednoho studenta. V Německu bylo totiž tehdy několik tisíc našich studentů, kteří utekli a byli za velmi ponižujících podmínek v takovém táboře, kde kdysi bývali Němci. Jezdili tam Kanaďané a Novozélanďané a vybírali si je na práci na poli. Museli běžet 10 metrů, ukázat zuby a ukázat svaly. No hrozné – napsala jsem o tom článek “Ponížení a uražení”.

Za socialismu jste jezdila do Československa a kupovala díla zdejších umělců. To vás komunisti nechali?

Ano, protože jsem platila v dolarech.

Takže v tom byly peníze

Jedině peníze, komunisti zoufale potřebovali dolary. A také došlo k tomu, že na kulturním odboru vyměnili šéfa a ten nový mi byl nakloněný. Když jsem poprvé vešla do jeho kanceláře, on si tam zrovna něco věšel na zeď. Tak povídám – vy to tady máte tak krásně vyzdobené, no to je úžasné, že tady konečně je nějaký vzdělaný pán, když má tak vyzdobenou kancelář. A on se nadchl a potom mi pomáhal. Leccos mi dovoloval a později dokonce přijel do Ameriky a bydlel u nás.

Později, v 80. letech, vám ale jezdit do Československa zakázali. Proč?

Protože jsem moc podporovala ty, kteří byli u komunistů v nemilosti. Šimotová nebo Nepraš, ti tady nesměli vůbec vystavovat nebo prodávat. A já jsem odmítala kupovat komunistické umělce.

Jak jste za oceánem prožívala sametovou revoluci v roce 1989?

Byla to doba, kdy můj manžel umíral. Měl rakovinu, a já jsem to s ním strašně prožívala. Už se do Československa bohužel nepodíval. Velmi chtěl umřít doma, byla jsem s ním v nemocnici, ležela jsem na zemi, a věděla jsem, že umírá. Ale pořád jsem nějak doufala, že se uzdraví a tak jsem ho nechtěla nechat jít domů. To je moje špatné svědomí, že jsem ho nenechala zemřít doma. Hned 14 dnů poté jsem přijela do Československa.

Kde jste dnes více doma – v Praze, nebo v Americe?

V Americe. Lidi tam nelžou a jsou slušní.

Ani se tomu nedivím. Rozhodla jste se Praze věnovat vaši sbírku v hodnotě milionů dolarů a místo aby vám poděkovali, tak jste je skoro musela prosit. Milan Knížák dokonce napsal, abyste si ji “naložila do svého amerického octa.” Neměla jste chuť prásknout dveřmi a odejít?

Ne. Protože to byli jedinci. Kdybyste viděla těch dopisů, co dostávám, květiny, někdo mi přinesl křížek, nebo se tady u mě jednou zastavil nějaký mladík a přinesl mi takový oblázek. Povídal: “Paní Mládková, já vás obdivuju, byl jsem teď v Řecku, myslel jsem tam na vás, na břehu jsem našel tenhle kámen, tak jsem vám ho přinesl po štěstí.” To je hezké ne? Nebo přijela škola malých dětí a učitelka jim vykládala, že muzeum založila nějaká Čechoameričanka. Byla jsem u toho, tak povídám – to jsem já. Kdybyste viděla ty děti, každý se se mnou chtěl vyfotit, strávila jsem s nimi snad dvě hodiny. Nemůžu jít po Kampě, aby za mnou nechodili lidé. Nedávno tady byl na Kampě trh, a já odtud musela utéct. Tolik lidí mě poznalo a chtěli se společně se mnou fotografovat. Je to sice strašně únavné, ale krásné.

Jak je Vaše sbírka rozsáhlá?

To jsou tisíce předmětů, přesně vám to neřeknu.

Je nějaké dílo, ke kterému máte zvláštní, osobní vztah?

Ke všemu. Nedokážu říci jedno dílo.

Jak jste se vlastně seznámila s Františkem Kupkou?

Můj manžel měl přítele, který byl slavný antikvář. Jednou přišel na návštěvu, přinesl nám obraz a říká – to je od jednoho malíře, Kupka se jmenuje. Koupil jsem to v aukci. Jednou to bude váš slavný malíř. A ten obraz nám dal. Byla jsem zvědavá, kdo bude jednou tak slavný český malíř. Tak jsem ho hledala, až jsem ho našla.

Jaká je vaše osobní vzpomínka na Kupku?

Měl ohromnou radost, že jsem přišla. Úplně se rozzářil. Za ním totiž nikdo nechodil, protože Francouzi ho nechtěli, ti měli svoje umělce a Češi ho neznali. On byl opravdu sám. Zavedl mě do svého studia a já se mohla zbláznit. Běhala jsem od obrazu k obrazu. Bylo to poprvé, kdy pro mě umění bylo něco jiného, bylo to jako muzika. Jeden obraz jsem si koupila. Seděla tam paní Kupková, on by mi ho jinak dal. Hodiny a hodiny jsem potom doma seděla, dívala jsem se na něj a bylo to jako bych poslouchala hudbu. Později jsem zjistila, že Kupka skutečně vždycky poslouchal hudbu, když maloval. Začala jsem k němu chodit. Později dostal rakovinu, a zemřel vlatně v mém náručí.

Kdo ze současných umělců má podle vás šanci se proslavit?

Nevím. Ani bych vám to neřekla, kdybych tušila. Člověk se může strašně snadno splést a kdybych já řekla, že ten a ten jednou bude slavný, lidé by ho začali kupovat, a jiného zase ne. To opravdu nemůžu vůbec říct. Ale obecně si myslím, že umění se bohužel zkazilo. V celém světě. Protože mladí lidé chtějí cestovat, chtějí rychle prodávat a kolekcionáři ničemu nerozumí.

Na co z toho, co jste udělala, jste nejvíce hrdá?

Na muzeum Kampa, to je takové vyvrcholení.

Jak to vypadá s Werichovou vilou, už se všechny spory vyřešily?

Žádala jsem o ní 12 roků. Teď mi jí konečně pronajali. Mám ve Washingtonu spoustu umění, nábytek Chipendale, koberce - ráda bych to převezla sem. Chtěla bych, aby ve Werichově vile byly přednášky. Vždyť Voskovec u nás bydlíval, všechno to do sebe zapadá. Před deseti roky, když jsem ještě měla více elánu, tak jsem o to strašně stála, měla jsem velké plány. Ale teď už po tom snad ani netoužím.

Vaši sbírku by měl jednou převzít bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Proč jste si vybrala právě jeho?

Je velmi vzdělaný a slušný. Znám celou jeho rodinu. Jakmile umřu, převezme to.

Jak vlastně hodnotíte současnou politiku?

Je to hrozné, a pořád horší a horší. Teď vyhodili z magistrátu toho slušného lékaře, Bohuslava Svobodu, prosím vás, jak ho mohli vyhodit? Je to příšerné.

Když se ohlédnete, je něco, co byste udělala jinak?

Ne. Jenom mého manžela bych nechala zemřít doma. Mrzí mě, že jsem to neudělala. Mám jeho fotografii na nočním stoku a každý večer si s ním povídám. Říkám mu: Jane prosím tě, pomoz mi, ať to tady vydržím. A on mi zřejmě pomáhá.

Eva Eisler: “Byla to neuvěřitelná souhra štěstí”

Zdědila jste talent po někom z rodiny?

Můj otec byl vědec, inženýr, matematik. V 50.letech stál u zrodu robotiky, záhy začal přednášet po světě. Specializoval se na vývoj exaktních průmyslových obráběcích strojů. Pro university, kde přednášel, získával velké zakázky od významných firem. Pracoval například na projektech pro NASA, kdy mamutí robot s absolutní přesností na setiny milimetru frézuje komplikované tvary do materiálů, jako hliník, ocel, dural a podobně. Byl zarytým antikomunistou, ale protože byl vědecká kapacita, nechávali ho jezdit do světa. Začátkem 70 let mu ale najednou řekli, že už nikam nepojede. Otec tušil, že by se mohl dostat do vážných pracovních problémů a tak emigroval. To mě a mým bratrům znemožnilo studovat.
Matka vystudovala Akademii výtvarných umění, byla v ročníku například s Karlem Malichem. Po škole začala pracovat pro jednoho úspěšného designéra, ale když se jí narodily děti, musela udělat kompromis. Celý život pak učila. Mnoho lidí, kteří u ní vystudovali, na ní dodnes vzpomínají. Byla neuvěřitelná v tom, jak byla vynalézavá a soběstačná. Se vším si uměla poradit a navíc měla úžasný styl – v oblékání, v tom, jak uměla dávat věci dohromady. Byla navíc velmi skromná a pokorná. Takže kreativitu jsem určitým způsobem po rodičích zdědila.

Setkávala se u vás doma společnost intelektuálů, mezi kterými se matka pohybovala?

Matka měla pár kamarádek malířek, které se u nás setkávaly, ale spíše jsme žili v rodinném kruhu. Otec měl řadu koníčků, miloval tenis, lyžování, rád tancoval.

Jak jste se dostala k výrobě šperků?

Nemohla jsem tady dělat žádnou kloudnou práci, protože jsem nemohla vystudovat. Tak jsem dělala všechno možné - ilustrovala encyklopedie, pracovala jsem pro filmový ústav, pro liberecké výstavní trhy a podobně. Pak jsem potkala svého muže, který v té době pracoval v ateliéru Sial u Karla Hubáčka. Vzali jsme se a já jsem začala pracovat v Sialu jako projektant. Později se nám narodily děti a mě už nebavilo sedět u rýsovacího prkna. Začala jsem tedy intenzivněji vytvářet šperky. Já jsem si je ale dělala vždy, byla to forma osobní exprese ale i rebélie vůči konzervativnímu postoji. Byla to forma Ready-Made, třeba z kuchyňského náčiní, rozebírala jsem zubní vrtačky, protože mě fascinoval exaktní materiál – nerez, chrom a podobně. Jezdila jsem do skláren a tam jsem si nechávala foukat zvláštní tvary, které jsem s kovem různě kombinovala. Začala jsem vystavovat na Bertramce, což byly dnes už takové kultovní přehlídky, ale i v Londýně a Kanadě.

S rodinou jste dlouho žila v New Yorku, jak došlo k vašemu odchodu z tehdejšího Československa?

Můj muž v Sialu pracoval se svymi kolegy na projektu pro západní Berlín. Shodou různých okolností se mohli zúčastnit významné architektonické soutěže, do níž byli pozváni světoví architekti. Vznikla sice určitá polemika, jestli mezi ta zvučná jména pozvat mladé, neznámé architekty z komunistické země, ale nakonec je pozvali. John odjel návrh do Berlína odprezentovat a dopadlo to tak, že v soutěži získali spolu s finským architektem Erskinem druhou cenu. V porotě byl i americký architekt Richard Mayer, který manželovi nabídl, ať se mu ozve, kdyby měl zájem o stáž v jeho kanceláři v New Yorku. Navázali korespondenci a tak jsme o tom začali trochu uvažovat. Možnost jet do New Yorku mi připadala skvělá.
 

A jak se na to dívaly tehdejší československé úřady?

Trvalo tři roky, než jsme dostali povolení. Nakonec ministerstvo napsalo, že jsou velice polichoceni, že architekt světového významu k sobě pozval mladého českého architekta a dostali jsme povolení na půl roku. Po půl roce jsme požádali o prodloužení, které nám zamítli, a tak jsme tam zůstali ilegálně. To byl rok 1983. Za naší nepřítomnosti jsme byli odsouzeni a kdybychom se vrátili, asi bychom si to museli odsedět.

Popište trochu začátky v New Yorku...

John nastoupil první den po příjezdu do práce a pracoval téměř 7 dní v týdnu, 15 hodin denně. Jednak proto, že chtěl prokázat, že si toho místa opravdu váží, a jednak také proto, že je workholik. Tak tomu bylo 20 let. Takže všechno kolem rodiny bylo na mě. Navíc jsem měla dvě malé děti – synům tehdy bylo tři a pět let. Musela jsem se v tom neznámém, mohutném městě zorientovat, najít školky, školy, bydlení a všechno zařídit.

Nebyl to šok, pro člověka ze socialistického Československa, přijít najednou do New Yorku?

Neměla jsem moc čas věci složitě řešit. A New York mi od první chvíle vyloženě sednul. Navíc, moji rodiče byli takoví svobodní volnomyšlenkáři, otec, když se vracel z ciziny, o všem vyprávěl, jezdili jsme také za ním ještě v šedesátých letech na prázdniny do Anglie, kde několik let přednášel na Manchester University. Ale samozřejmě jsem se musela poprat s tisíci věcmi.

Uměla jste anglicky?

Uměla jsem, řekla bych, pasivně. Samozřejmě jsem chodila ve škole na angličtinu a později také mluvila s anglickou rodinou mého muže. Ale v New Yorku jsem se rychle zdokonalila, protože mám velkou potřebu komunikovat a vyjádřit se. Když se na to teď zpětně podívám, byla jsem jako žíznivá houba, která do sebe všechno vtahovala. Byl to takový pud sebezáchovy.

Jak se s přesunem vyrovnaly vaše malé děti?

Přijeli jsme v červnu a já jsem je dala do letního denního tábora. Když jsou děti takhle malé, řeč do nich vnikne samovolně během pár měsíců. Takže Martin šel hned v září do první třídy a Marka jsem dala do židovské školky. Panovala tam velmi přátelská atmosféra, byly tam děti ze všech koutů světa. Kousek od nás byla základní škola OSN a do té chodily děti z Řecka, Indie, Pákistánu, Mexika, Číny - zkrátka odevšad. Do první třídy mnohdy přišly s tím, že anglicky vůbec neuměly. Ale ve škole už měli systém, jak s nimi pracovat. Nemyslím si, že by moje děti měly s přesunem do New Yorku nějaký problém. Já mám ale tendenci si věci idealizovat, to negativní vytěsňuji.

To je praktická vlastnost…

To ano. Samozřejmě, staly se i nepříjemné věci. Jednou jsme například šli z Markových narozenin, bylo to v zimě, to mu byly čtyři. Procházeli jsme parkem kolem rybníčku a míjeli jsme dva černochy, kteří mi říkali, ať dám pozor, že led není dost silný, aby tam děti nespadly. Šli jsme dál a když jsme procházeli mezi keříčky, najednou tam stáli tito dva muži, oba v ruce pistoli, každý chytil jedno dítě pod krkem a chtěli, ať jim dám kameru, kabelku, kabát... A já se s nimi tehdy ještě handrkovala a nechtěla jsem jim nic dát! Vysvětlovala jsem jim, že jdeme z narozenin, takže jim kameru nemůžu dát, protože tam mám nahranou oslavu.

Nechali si to vysvětlit?

Nenechali. Samozřemě jsem jim nakonec dala všechno co chtěli. Až když jsem přišla domů, tak jsem se z toho zhroutila, protože mi teprve došlo co se stalo. Děti z toho měly zážitek, bylo to jako z nějakého filmu. Jednou jsem také dala Markovi do školky svačinu, sendvič se šunkou. A najednou volají ze školky, že je tam kvůli té šunce všechno vzhůru nohama, protože pro židy to je samozřejmě nepřijatelné. Musela jsem si rychle něco vymyslet, tak jsem řekla že jsem pomíchala sendviče a dala mu jiný, který byl připraven pro naše hosty a že se moc omlouvám…Museli kvůli mě koupit novou lednici.

Mluvili jste na děti doma anglicky nebo česky?

Když bylo klukům asi 6 a 8 let, jednoho dne se spolu domluvili, že už nebudou mluvit česky. Sama jsem češtinu nepoužívala úplně konzistentně a vůbec si neuvědomila, že jim češtinu pomáhám zapomenout. Neměli jsme tam žádné české známé ani kamarády.

Jaký jste měli okruh známých?

Udělala jsem to jednoduše. Když jsem dala děti do školy, otevřela jsem žluté stránky, našla nějakou školu designu, zavolala tam a oni mi řekli, ať se přijdu představit. Byla to Parsons School of Design, slavná škola designu, což jsem tehdy netušila. Přišla jsem k ředitelce, ukázala jí mojí práci a ona mi řekla, že bych tam měla učit. Ohromilo mě to - vždyť jsem sotva mluvila anglicky, chtěla jsem tam chodit na kurzy. Řekla, že dělá večírek pro kolegy a lidi z umělecké branže, a abych přišla. Šla jsem tam, Američané jsou velmi vstřícní, takže mě všem představila a byli to přesně ti lidé, které by člověk velmi toužil znát. Domluvila jsem se s ní, že si vezmu jeden nebo dva kurzy abych pochopila, jak škola funguje, a po pár letech jsem tam začala učit.

A co bylo dál?

Udělala jsem první sérii prací a někdo řekl – ve Philadelphii je galerie Helen Drutt, dojeď jí to ukázat. Byla to majitelka nejvýznamější galerie současného uměleckého šperku. Bez vědomí toho, co to znamená a co mi to může přinést, jsem za ní jela. Ona se na to chvíli dívala a pak se zeptala, jestli by mi nevadilo, kdyby mě reprezentovala. Zastupovala světové ikony autorského šperku. Postupně jsem se s většinou z nich spřátelila. Helen Drutt organizovala výstavy svým umělcům po muzejích v Americe, v Evropě i v Asii a prodávala díla do veřejných muzejních i soukromých sbírek. Abych to shrnula, byla to vlastně neskutečná souhra náhod a štěstí.

Podle vašeho vyprávění to vypadá strašně jednoduše…

Začala jsem učit na NewYork University a bylo to kolem roku 1990, kdy jsem New York Foundation for the Arts byla oceněna za svoji dosavadní práci. Jedinkrát v životě jsem se přihlásila do soutěže o nějakou cenu, a dostala jsem jí. Obnášela 10 000 USD, které jsem investovala na to, abychom se přestěhovali z Queensu na Manhattan. Našla jsem úplnou náhodou 300 metrový loft, který byl cenově dostupný, protože byl na rušné 86. ulici na Upper East Side, ale ve čtvrti, kde je koncentrace muzejí a jen pár bloků od Centralparku. Byl to velmi zajímavý otevřený prostor, který původně sloužil jako kanceláře. Já jsem ale přesně takový byt hledala, působil a měl proporce jak od Miese van der Rohe. Jenom bych byla raději, kdyby byl třeba v Sohu. Ale když jsem tam vstoupila, řekla jsem si – to je přesně, co jsem si představovala. Po vzoru mojí maminky jsem tam vyrobila nábytek, lampy a začala zvát přátele, kolegy umělce, architekty, galeristy, pořádat tam akce a výstavy, až se z toho staly takové společenské salóny. Údajně jsem pekla nejlepší štrůdl v New Yorku.

Byl to nějaký rodinný recept?

Nene, to byla taková moje improvizace. Já vím že to zní tak ideálně, byla však mezitím i spousta kritických situací, ale člověk vzpomíná jen na to dobré.

Kdy vám bylo nejhůř?

Když byl přepaden můj syn. Bylo to v noci na Silvestra, bylo mu patnáct. To bylo velmi traumatické. Najali jsme si dokonce soukromé detektivy, kteří nakonec museli případ uzavřít s tím, že se žádný případ podobný tomuto ještě nestal, a že to možná byla nějaká náboženská sekta.

Raději přejděme k příjemnějším věcem. Když navrhujete šperky, navrhujete je i přímo pro konkrétní osoby?

Ano, moje šperky hodně kupovaly sběratelky současného šperku, většinou soustředěné kolem Museum of Art and Design, se kterým jsem také často spolupracovala. Navrhovala jsem pro ně instalace výstav. Ty dámy je dodnes nosí a kupují další. Ale také za mnou chodili lidé, když například vyšel nějaký článek – asto to byly architektky, designérky, sběratelky současného umění. Řadu mých věcí má například Zaha Hadid. Když dostávala Pritzkerovu cenu, což je něco jako Nobelovka v architektuře, poslala mi sms, že nemá co na sebe, ať jí něco pošlu. To byl jeden z nejhezčích momentů. Další velké ocenění bylo, že v roce 1991 jsem byla pozvaná děkanem školy, abych udělala výstavu na fakultě architektury na Kolumbijské univerzitě. Rozhodně jsem byla první, kdo vystavoval šperky na škole architektury tohoto významu.

Proč si vaše šperky získaly takovou pozornost?

V té době, v 80. letech, se hodně hledala inspirace architekturou. A já jsem takto nějak přirozeně své šperky vytvářela. Od mládí jsem snila o tom stát se architektkou. Proto jsem pojala šperk jako malé architektonické studie. Jako modely pro krajinu lidského těla. Začala jsem také používat exaktní materiál - nerez ocel, s níž tehdy nikdo nepracoval, a tak byly moje věci úplně jiné a snadno rozeznatelné.

Nesouvisí vaše záliba v těchto materiálech a v geometrii s vaším tatínkem matematikem?

Snad, ale dnes již dělám jinak než tehdy. Hledám v práci nové dimenze a osvobození.

Na UMPRUM vedete ateliér K.O.V. Dostat se do něho asi není pro studenty jednoduché…

Do prvního ročníku jsme přijali tři lidi.

To se mi zdá docela málo, nebo ne?

My máme podle normy udržovat zhruba 20 lidí v ateliéru. Bereme také stážisty, i ze zahraničí, takže ve výsledku pracuji tak s 18 lidmi, plus s diplomanty, kteří končí. Všichni dostávají stejné zadání, nikoho neupřednostňujeme, mladší se musí učit od těch starších. Očekávám, že kvalita práce studentů prvního ročníku bude srovnatelná s těmi z pátého ročníku.

Tak to je tvrdé…

Ano, je to tvrdé. Ale v září jsme například měli výstavu v NewYorku a šperk naší prvačky jsem prodala jedné sběratelce za 1000 dolarů. Ptala se mě, proč všechny naše studentské práce stojí 1000 dolarů, tak jsem jí řekla, že 999 mi přijde moc málo a 1001 zase moc. A aby to brala tak, že je vlastně sponzorem, který podporuje náš ateliér, abychom mohli dělat další úžasné věci.

Jak probíhá přijímací řízení do vašeho ateliéru?

Přijímačky probíhají zhruba týden, přihlášených bývá tak 30-50 lidí, jsou dvě kola, do druhého jich postoupí tak 10. Úroveň studentů, kteří se hlásí, je ale čím dál horší.

Horší? Já myslela, že lepší!

Je zde řada škol designu - ve Zlíně, v Brně, Plzni, v Ústi nad Labem a jinde. Studenti se bojí, že se k nám nedostanou, a tak se přihlásí raději tam.

Aha, tak to je zajímavý efekt…

K nám chodí vlastně hlavně ti, co si ani neuvědomují, že se mají bát.

Takže ti nejstatečnější?

Vezmeme zkrátka lidi, kteří jsou príma a jsou inteligentní, a potom už si s nimi nějak poradíme. Oni se pak velmi rychle chytnou. Výuka probíhá tak, že s nimi pravidelně dvakrát do týdne mluvíme a korigujeme vývoj práce. Konzultace probíhají se všemi společně, takže ti mladší poslouchají, jak uvažují ti starší. Je s tím spojené velké úsilí, ale když začnou studenti nacházet formy a materiály, tak už je to radost.

Učila jste také ve Spojených státech, jak vychází čeští studenti ve srovnání s americkými?

To se dá těžko srovnávat. Učila jsem na soukromých univerzitách, kde byla vysoká úroveň. Pracovala jsem s velmi chytrými lidmi, a to usnadni práci, protože rychle chápou, co se od nich žádá. Navíc oni opravdu využívají každou vteřinu, protože škola je velmi drahá. Takže se nestane, že by někdy nepřišli, nebo že by přišli pozdě, či neudělali úkol.

Co kromě výuky na UMPRUM nyní děláte?

Od té doby, co jsem zde, nemám moc prostoru věnovat se šperku. Navrhovala jsem každý rok velkou výstavu, což zabere hodně času. Vyžádali si ode mne výstavu českého současného umění, designu a architektury do Bruselu u příležitosti českého předsednictví, navrhovala jsem například výstavu České sklo 1945 – 1980 ve Veletržním paláci, stálou výstavu barokních uměleckých řemesel ve Schwarzenberském paláci, výstavu Cartier na Pražském hradě, to bylo velmi náročné.
Věnuji se také své vlastní volné tvorbě, obzvlášť prostorovým objektům z nerez oceli, navrhuji nábytek a různé předměty pro stolování. Organizuji také výstavy našeho ateliéru. Před pár lety jsme měli výstavu v muzeu designu Neue Pinakothek v Mnichově. Pro školu bylo vystavení studentských prací v tak významné instituci výlučnou záležitostí. Instalaci jsme pak zopakovali v galerii Rudolfinum.

Jak jste se dostala k výstavě Cartier?

Cartier chtěl v Praze uspořádat výstavu, nejraději na Pražském hradě. Od 80. let sbírají věci, které Cartier od roku 1845 kdy vyrobil. Tak významné kusy se na aukcích ale moc asto neobjevují, protože když už je rodina má, tak se jich nerada zbavuje. 13 královských rodin mělo s Cartierem dlouhodobou smlouvu. Na výstavu jsem vybrala přes 362 exponátů z více než 1400 historických objektů, které Cartier sbírka dnes obsahuje Každý kousek jsem v Ženevě, kde je sbirka uložena, měla v ruce.

To musela být krásná práce. Kde takové klenoty uchovávají?

Je to v domě, který zvenku vypadá úplně obyčejně, ale řekla bych, že ve vnitřním traktu, kde jsem nebyla, je vybudovaný bezpečný trezor. Začala jsem rokem 1900. Mimochodem, představte si, že začátkem 20. století byly perly dražší než diamanty. Když si tehdy chtěl Cartier otevřít svoji pobočku v New Yorku, odvezli tam jeden perlový náhrdelník a ten jeden jediný perlový náhrdelník vyměnili za krásnou budovu na 5. Avenue, kde Cartier sídli dodnes. Proces přípravy fungoval tak, že jsem kromě Ženevy jezdila také do archivů a dokumentárního centra v Paříži a vybírala tam doprovodný materiál k výstavě a fotografie rodiny a významných klientů. Poslouchala jsem s nimi spojené příběhy, na kterých jsem pak vytvořila koncept výstavy. Dozvěděla jsem se i zajímavosti, jako když astronauti poprvé vystoupili na Měsíc, tak deník LeFigaro vyzval čtenáře, aby posílali příspěvky. Z vybraných peněz by pro astronauty nechali něco unikátního vytvořit. Objednali u Cartiera čtyři modely lunárních modulů ze zlata a nyní má Cartier jeden z nich ve sbírce. Neil Armstrong se totiž jednou dostal do finančních potíží když hrál ruletu v Monte Carlu a potřeboval zaplatit dluh. Vzpomněl si, že má něco, co by mohl dobře zpeněžit. Zajímavý je také příběh mexické herečky Marie Felix, která milovala zvířata, a nechávala si dělat šperky v podobě hadů, draků a podobně. Jednou přivezla do Paříže designérům dva malé živé krokodýlky, dala je na stůl a řekla – pospěšte si, ta potvora hrozně rychle roste.

Vrátím-li se k vaší práci na UMPRUM, je někdo z absolventů, na koho jste obzvlášť hrdá?

Každý rok vyjde pár studentů, kteří dělají skvělou práci a několikrát již byl také někdo jmenovaný na cenu “objev roku” Czech Grand Design. Pravidelně se účastníme Designbloku, za což jsme již obdrželi čtyři zlatá polínka – ocenění za nejlepší školní prezentaci. Snažíme se, aby naši studenti, až vyjdou školu, věděli, co dál.

A jak to tedy s jejich uplatněním v reálném životě je?

Dosavadní absolventi si zřídili sdružení pod názvem Unosto a společně vystavují. Každým rokem je doporučujeme na mezinárodní výstavy a soutěže, kde získávají ocenění. To, že jsou vystavení světu a že zažívají odezvu a reflexi na svoji práci, je dál motivuje. Ale lehké to samozřejmě nemají.

Probíhá také nějaká spolupráce s našimi firmami?

Krůček po krůčku se rozvíjí. Jako škola jsme měli tři roky grant od ministerstva na spolupráci s průmyslem. Poslední prezentace školy na Milánském veletrhu a posléze na Designbloku na tom byla přímo založená, jmenovala se Collaboratory, kde se představily vybrané práce studentů z různých ateliérů, které s průmyslem něco vyvíjeli.

Sledujete, co lidé nosí na sobě?

Samozřejmě, nejsem slepá. A jsem z toho trochu nešťastná. Když člověk jde na vernisáž treba do Doxu, tak tam samozřejmě jsou krasní lidé, zajímavě oblečení. Ale to co běžně vidíme na ulicích je komerční, bez nápadu, bez odvahy, bez elegance. Nechci urážet, protože každý se snaží být elegantní, ale mám na mysli takovou trošku extravagantnější eleganci. Lidé se možná bojí – co by řekla sousedka, kolegyně...

Když to srovnáte s New Yorkem, je to velký rozdíl?

Určitě. New York je svět sám o sobě, mekka kultury, velmi bohaté kosmopolitní město, se spoustou lidí pohybujících se v oblastech hudby, filmu, divadla, uměni, architektury, designu. Každý je svým způsobem jedinečná osobnost, vyznačující se odvážným osobitým stylem.

Vy sama sbíráte šperky?

Že bych si nějaký koupila, to ne, ale občas si je vyměňujeme s kolegy.

BOX:

Nejdůležitější vlastnost pro život:

Odvaha

Co na druhých lidech nejvíce obdivujete?

Otevřenost

Co naopak na lidech nejvíc nesnášíte?

Ufňukanost

Čím si nejvíce odpočinete?

Ve společnosti milých přátel

Kde bych chtěla žít:

Tam, kde jsem šťastná

Oblíbená kniha:

Siddhartha od Hermana Hesseho

Co nejraději jíte:

Jídlo uvařené s láskou

VIZITKA: doc. Eva Eisler

- patří mezi nejvýznamnější světové designéry současného šperku
- věnuje se také architektuře, designu nábytku, výtvarnému umění, je kurátorkou výstav a vede ateliér K.O.V. na UMPRUM
- přes dvacet let žila ve Spojených státech, kde působila na New York university, Parsons school for design a Rhode Island School of Design.
- její díla jsou zastoupena ve sbírkách významných světových muzeí
- získala řadu ocenění, například od New York Foundation for the Arts and Form, Bellagio Center (Rockefeller Foundation), Bundesverband Kunsthandwerk.
- má dva dospělé syny, jeden z nich učí v Česku na Waldorfské škole, druhý žije v New Yorku a pracuje v oblasti architektury a filmu.