Dům zahalený do vůně cedru

Jana Suchánek
foto: Ester Havlová, archiv Markéty Cajthamlové

Na okraji obce Buš stojí vila 21. století. Poskytuje svým majitelům veškeré výhody, které od moderního bydlení očekáváme, včetně harmonického propojení s okolní přírodou.

Architektce Markétě Cajthamlové se podařilo zhmotnit představy majitelů o prostorném domě, ve kterém budou užívat okolní přírodu aniž by se však museli vzdát různých vymožeností současné doby. 

Žít komfortně a přitom v harmonii s okolní přírodou — tak znělo zadání. Jednoduchý, minimalistický dům usazený na středu mírně svažitého pozemku v malebné vesnici. Stavba do svého okolí skvěle zapadá a tváří se jako další přirozený přírodní prvek. Dům se jeví na první pohled skromně, čím více jste mu však blíže, tím intenzivněji nasáváte citlivé až pokorné zasazení do krajiny. Fasádu tvoří hrubě řezaný cedrový obklad. Ten přesto, že není typickou Českou dřevinou, svojí přirozeností zapadá do okolí. Cedr kromě toho, že je téměř bezúdržbový, při vstupu do interiéru nádherně voní a vytváří nejen svoji vizuální podobou příjemnou teplou atmosféru. Cedrové dřevo je rovněž použito v interiéru na stropech, stěnách a také v koupelnách. V interiéru architektka zvolila na podlahu bělený olejovaný dub a kletovaný beton. Svislé nosné konstrukce jsou zděné technikou suchého zdění TESUZ.

Obytný prostor je ze všech stran obklopen velkými průhledy do krajiny, takže má návštěvník pocit, že je součástí okolní přírody. V domě téměř není potřeba obrazy, neboť ty nahrazuje sama příroda, která je všudypřítomná. Nelze přitom nevzpomenout na vilu Tugendhat, kde lze nalézt stejný princip. I přesto však majitelé i autorka pamatovali na umění. V obývacím pokoji vyhlíží do blízkého svahu skleněná socha Hrdiny od Ivany Šrámkové. Před vstupem do domu zase vítá kamenná socha patrona, strážce domu.

Od sauny až po rafinovaně skrytý bazén a terasu, na které se výborně relaxuje a přírodní divadlo zde mnohdy hraje zvěř z blízkých lesu. Majitelé tady při snídani pozorují srnky, ptactvo nebo zajíce. K relaxaci také může sloužit střešní zahrada, která je pokryta vegetací a domu přináší další úroveň využití. Na střechu vede pohodlné schodiště — střešní terasa pak nabízí další krásné výhledy do okolí a její zahrada volně navazuje na okolní krajinu.

Dům je příkladem ideálního propojení přírody se současným životním stylem. Splňuje požadavek na dokonalou relaxaci a odpoutaní se od uspěchaného městského života.  Je zároveň jedním z rozumných příkladů respektování okolní krajiny, kterých stále ještě není v Čechách dostatek.

„V domě téměř není potřeba obrazy, neboť ty nahrazuje sama příroda, která je všudypřítomná...“

Technické parametry

U vjezdu na pozemek jsou navržena 2 krytá a 2 nekrytá parkovací stání, navazující na objekt. Dále zázemí skladu, kde je umístěno tepelné čerpadlo vzduch—voda.

Dům je jednopatrový, nepodsklepený, obdélníkového půdorysu o zastavěné ploše 256 m².

V přízemí se nachází hlavní obytná místnost s jídelnou a kuchyní, vstupní hala s pokojem, 2 ložnice, koupelna se saunou a párou, wc a sklad.

Na hlavní obytnou místnost navazuje krytá terasa a přírodní bazének.

Terasa je dostatečně široká pro umístění venkovního sezení, v létě poskytuje zastínění od jižního slunce. 

Je také doplněna venkovními žaluziemi, které přistiňují a vytvářejí další „venkovní pokoj“.

Velká posuvná okna v létě umožňují příčné provětrávání a v kombinaci se stíněním a střešní zahradou poskytují příjemné klima i v horkých dnech.

Krajina v proměnách staletí

Petra Daňhelová

Příroda byla odjakživa nedílnou součástí lidského života a jako taková se také objevuje ve výtvarném umění již od jeho počátků. Role, jakou hrála, se ale měnila.

Příroda, krajina − věčná inspirace všech umělců, zdroj života, prostor v němž žijeme. Lidé ji zobrazovali, už od počátku věků a své existence, tehdy to však nevnímali jako umění, ale jako magickou součást života, prostředek komunikace mezi bohy a jimi, prosbu, aby uspěli při lovu a pochopili duše zvířat, která jim pak dala sílu přežít. Takové jsou stopy v jeskyních, které označujeme jako umění. Jsou to převážně malby, ale vznikaly i plastiky či skulptury většinou zvířecích figur a žen jako ideálních matek. Jejich tělo představuje jakousi zmenšenou krajinu. Ostatně ženské tělo je ideální „malou krajinou“ s pohořími, dolinami, propastmi, jeskyněmi, lesy. 

Krajina v některých kulturách byla zobrazována prostřednictvím jednotlivosti, představovala dokonalost právě v detailu. Tak se odraží v japonské malbě sumie i čínské krajinomalbě. Pták i motýl může být obrazem fauny a pohybu, kámen pak věčnosti a času, voda zase obrazem života, zdroje, který očišťuje a rozvádí všechny živiny. Všechny prvky musely být zastoupeny − země, voda, oheň i vzduch. 

Zvláštní postavení má v krajině strom, kolem něhož se vytvořil kult. Každý národ má svůj mytologický strom, který ho charakterizoval. Obraceli se k nim zejména Keltové, jejichž svatyně byly přímo součástí lesů. 

Pohled na krajinu se během staletí mnohokrát proměnil, nicméně vždy byla nedílnou součástí života lidí. Ve středověku vstupuje do narativních děl, kde jejich hlavní náplní je převyprávět a přiblížit negramotným věřícím události a příběhy Bible. Tady je krajina jakousi kulisou, dotvaří atmosféru, představuje v symbolech víru, utrpení a upomíná na oběť Ježíše. Připomeňme si Mistra vyšebrodského oltáře, kde jsou patrné snahy o realismus − země, půda s dokonale vyvedenými kvítky, ovšem prostor je vytržený z reality, jsou to ostrůvky ještě bez renesanční perespektivy. Svoji roli opět hrají stromy a květy, které symbolizují například prolitou krev Krista nebo slzy Panny Marie. 

Giotto − věhlasný italsky malíř středověku, však usiluje o perspektivu, řeší prostor, nebe a hloubku. Celá tato snaha plynule přechází do plného akcentování krajiny v renesanci. Předobrazem jsou již bratři Eyckové v Holandsku. S atmosférou pracuje a prohlubuje ji Giorgione, od kterého se sice mnoho děl nedochovalo, ovšem jeho Bouře je nezapomenutelná. Na tomto obraze je dominantní právě krajina, nikoliv figury. Divák je zmámen spektakulárností, obklopen mysteriozní krajinou. Podobně tajemný je prostor u Leonardových obrazů Madona ve skalách, Svatá Anna Samotřetí. Je to hra světla a stínu − šerosvitu. Tak bychom mohli pokračovat ve výčtu mistrovských renesančních děl. Protipólem italského malířství je holandský či vlámsky protestantismus. Zobrazování křestanských výjevů z Bible je prakticky hříchem, víra má být čistá, bez obrazu a dogmat. Výzdoba kostelů je tedy naprosto strohá a jednoduchá, bez „model“ a kultu. Do středu zájmu malířů se tedy dostavá profánní život − venkov, lidé při práci, vznikají první žánrové krajiny, kde se prohání dobytek, lidé jsou zachyceni při senoseči a dalších zemědělských pracech. V tomto pozemském mumraji se pak odehrává drama pašijí a ukřižování jako je to v případě Pietera Brueghela. Novým fenoménem se stáva zimní krajina a akcentovaní čtvera ročních období. Jeden z obrazů tohoto cyklu se nachází ve sbírkách Lobkowiczů na Nelahozevsi. Vlámské krajinářství 16. století se tak stáva historickou studií lidských činností, ale například i předmětů všednodenního života. Speciální disciplínou je moře a mořeplavectví. Nikde jinde nenajdete moře ve svých nesčetných podobách, počasí v každém ročním období, lodě bojující s bouří v dramatické krajině včetně noční. 

Detailni krajinou neboli zprávou o ni bychom mohli nazvat zátiší, které zobrazuje jednotlivosti a zde nabývá také velké symboliky. V zátiších jsou zašifrovány obsahy a odkazy. Každý pokrm − zvíře, rostlina, plody, jsou kódem zejména pro náboženský obsah. 

Po třicetileté válce, po době bídy a strádání, nastupuje fenomén baroka a silná rekatolizace. Opět jsou velmi akcentovány náboženské výjevy, exaltované oslavování svatých a vyznáváni kultu. Novým fenoménem se stává hra s prostorem a působení hmoty na člověka v krajině. Svatyně−kostely, které akcentují okolí, zároveň harmonicky doplňují krajinu. S prostorem pracují velmi abstraktně, je to kombinace konkávnich a konvexnich tvarů, jak je najdeme v přírodě. 

Po misteriózním a iracionálním baroku se ke slovu hlasí osvícenství a návrat k antickému prostoru a krajině se zapomenutými zříceninami, kde se setkávají antičtí bájní hrdinové. Často se v takové krajince prochází lidské postavy − zamilované páry, koketerie, dámy vábené mladými muži v dáli do hloubi zeleně odhazují strevíček na důkaz přízně, jako je vidět u Fragonarda. 

Postupně se k životu probouzí svébytné a svou cestou jdoucí krajinářství v Anglii. Idolem se stává John Constable, který je i vzorem pro barbizonskou školu. Je to absolutní obrat ke krajině, která jediná hraje hlavní úlohu. Netřeba postav, ty jsou jen součástí žánrových výjevů. Britové byli fascinováni venkovskou krajinou, vychází z vášně pro dokonalou, ale divokou krajinu v podobě uměle zakládaných parků, kde vše musí vypadat nahodile, nenuceně a přirozeně. Ale vše žije v dokonalé harmonii podobně jako japonské zahrady. 

A to je jen krok k francouzskému krajinářství 19.století. Zmínila jsem jiz barbizonce, kteří se inspirovali anglickým přístupem a vyšli z ideální osvícenecké a antikizující krajiny, která byla zobrazována v ateliéru. Barbizonci vycházejí ven do přírody. Tento krok znamenal obrat v krajinářství a změnu v pojetí a přístupu ke krajině.

„Příroda, krajina − věčná inspirace všech umělců, zdroj života, prostor v němž žijeme. Lidé ji zobrazovali, už od počátku věků a své existence, tehdy to však nevnímali jako umění, ale jako magickou součást života. “

Guerlain král smyslnosti

Petra Daňhelová

Vůně polí a květin královské zahrady — to byla první toaletní voda Pierra Guerlaina. Svými parfémy dobyl svět. Osobní vůni si od něho nechal sestavit Balzac i císařovna Sissi.

Píše se rok 1828 a Pierre François Pascal Guerlain, který se vrátil do Paříže ze studií farmacie v Anglii, si v ulici Rivoli zakládá parfumerii. Aniž by to snad zpočátku sám tušil, začíná tak psát historii slavné značky a těch nejlepších vůní světa. Zpočátku prodával mýdla z velrybích výtažků parfémovaná přírodními esencemi, ale začal se zabývat i již tehdy populárními líčidly. 

V roce 1830 přichází s pudrem v porcelánové dóze, který se používal na denní líčení a zanedlouho, v roce 1836, představuje dámám další nový výrobek – rtěnku. Pracoval také s uhlím, ze kterého připravoval oční líčidla. Pierre Guerlain  byl velký experimentátor, zkoušel dál a dál a podařilo se mu vyvinout například vynikající krém k péči o prsa a také balzám na rty. Ale ačkoli ho líčidla a krémy zajímaly, začal více a více pronikat do voňavého světa parfémů, které se staly jeho hlavním předmětem zájmu. První toaletní voda, kterou vymyslel, nesla název Vůně polí a květin královské zahrady. Už samotný název dává tušit, že byla balzámem pro lidské smysly. Není divu, že si Pierre Guerlain brzy začal získávat slavnou a bohatou klientelu z řad šlechty. Jeho výrobky byly vyhledávané pro svou kvalitu, inovátorství a určitý nonkonformismus. Významní zákazníci Guerlaina začali stále častěji žádat o vytvoření jejich osobní vůně. Dokázal totiž parfémem skvěle vystihnout jejich individualitu a osobnost a právě tato schopnost ho proslavila. Toaletní vodu si u něj objednali například spisovatelé Honoré de Balzac nebo César Birotteau. 

Guerlain se ale nevzdal ani vývoje dalších přípravků péče o tělo. V roce 1840 vyvinul krém vhodný k ochraně a zjemnění pokožky a zlepšení elasticity kůže. Byl namíchán z výtažků z okurek a rozinek sultánek a znamenal naprostý přelom v kosmetice. Zejména použitím okurek jako hydratující složky−tento výrobek předstihl svou dobu. Podobně slavný byl i krém z jahod, který používala rakouská císařovna Alžběta zvaná Sissi, nebo tělové mléko z kosatců a okurek či speciální krémem z mandlového těstíčka a medu. Zákazníci neustále přibývali, a nechyběla mezi nimi slavná jména a aristokraté. Ke Guerlainový příznivkyním se řadila například belgická královna. 

V roce 1853 vyvinul toaletní vodu pro císařovnu Evženii, manželku Napoleona III. Ta si jeho výrobky zamilovala tak, že Guerlaina jmenovala vrchním parfumérem a dodavatelem císařské milosti. Pro císařovnu Guerlain připravil i speciální flakonky s 69 včelkami symobolizujícími císařství. Byly pozlacené a měly zelenou etiketu. Pokud by některá dáma zatoužila držet v ruce stejnou lahvičku jako francouzská císařovna Evženie, může si tento speciální flakonek objednat i v současnosti. Na Guerlainovo spojení s císařským dvorem poukazují i názvy některých jeho parfémů - Imperial, Bouquet de l´Imperatrice (Císařovnina kytice) či Bouquet Napoleon (Napoleonova kytice). Z podnětu svého bratrance, který vyráběl svíčky, navrhl Guerlain první rtěnku ve svém nejobvyklejším balení, jak ji známe dosud. Měla tvar malé svíčky a bylo možné ji doplňovat. Ani ničivá válka v roce 1870 nezbrzdila jeho úspěchy. Naopak − představil dámám první kompaktní pudr a přibyly mu další významné zákaznice z nejvyšších aristokratických kruhů. Hlavním Guerlainovým počinem na konci 19. století byl vývoj parfému Jicky (ten prý byl vzpomínkou na Guerlainovo setkání s jakousi mladou Angličankou). Parfém obsahoval především vůni dřeva spojenou s levandulí, kosatci a senem, zásadní ale bylo to, že zde Guerlain poprvé použil nově objevené syntetické složky. Ty umožnily především dlouhou trvanlivost kosmetických výrobků. Zásadním tajemstvím ovšem bylo užití živočišných výměšků, což mnohé dámy šokovalo. V roce 1906 nastupuje jako hlavní parfumér rodinného kosmetického domu Pierrův synovec Jacques Guerlain, který byl podobně nadaný, jako jeho strýc. Právě s jeho jménem je spojený slavný parfém Shalimar, vyvinutý v roce 1921. Našli byste v něm vonné esence extrahované z té nejlepší vanilky a z kosatců. Věnován byl hindské princezně Mumtaz Mahal, pro niž byla postavena slavná budova Taj Mahal.

V roce 1933 představil Guerlain další ze svých slavných parfémů: Vol de Nuit (Noční let), inspirovaný dílem Antoina Saint−Exupéryho, který byl Guerlainovým dlouholetým přítelem. Ve 30.letech se proslavily i některé výrobky z řady péče o pleť či líčidel, například rtěnky Vega, Rouge automatique či Noveau Rouge. Díky hydratačním účinkům si ženy zamilovaly Guerlainův krém z citronů a mimořádně oblíbená byla také speciální růž na tváře s bronzovým nádechem. Ještě na prahu druhé světové války, v roce 1939, Guerlain stihl otevřít vůbec první institut krásy na světě jako výzkumné pracoviště. Neúnavně pak Guerlainové vyvíjeli nové výrobky i po celou dobu války. Rodinným podnikem byla slavná značka až do roku 1994, kdy ji Jean−Paul Guerlain prodal koncernu luxusní kosmetiky LVMH, po více než 150 letech rodinné tradice.