Umění vzbudit touhu

Text: Denisa Zdychyncová

I jídlu to musí slušet. Povýšit ho na umění dokáží  foodstylisté, tvůrci iluzí. Mají jedno z nejkreativnějších povolání na světě a díla, která vznikají pod jejich rukama, nedají chuťovým buňkám spát.

Při pohledu na fotografii třešňové bublaniny vás asi ani nenapadne, že drobky jakoby nahodile spadlé na talířku, tam byly s velkou pečlivostí nakladeny pinzetou v ruce foodstylisty, a to do přesně promyšlené kompozice. Stejně tak bylo důkladně upraveno například to, jak se bude táhnout sýr z ukrojené pizzy. Ten je navíc při focení potřeba každou chvíli nahřát, protože než snímek vznikne, trvá  to několik hodin. Sýr po chvíli vychladne a už se netáhne tak, jak je pro kompozici potřeba. Proto přiběhne foodstylista se speciální zahřívací lampou, během pár vteřin má sýr opět ideální teplotu a fotí se dál. Jídlo zkrátka vyžaduje stejnou péči jako topmodelka. To, aby fotografie byť jednoho jediného pokrmu nebo suroviny byla designově perfektní zajišťuje tým přibližně šesti lidí. Kuchař, fotograf, asistent fotografa, produkční, foodstylista a retušér (ten vše nakonec doladí v počítači). A jak se styluje orosená sklenice piva? Na tu už „obyčejný“ foodstylista nestačí. Pivo je natolik specifické, že má na styling ještě zvláštní odborníky v rámci foodstylingu — takzvané „beerstylisty“. To díky nim máme při pohledu na orosenou sklenici pocit vyprahlého hrdla a toužíme alespoň po jednom doušku. Nebo spíše po několika. Nejraději po celé sklenici. Několika sklenicích. Ne — vlastně zatoužíme po celé base toho lahodného moku. A přesně proto povolání foodstylistů či beerstylistů vzniklo — vizuální stránka prodává a reklama se bez těchto kreativců už neobejde. Přitom jen beerstylista ví, že kapičky na chladivě orosené sklenici jsou ve skutečnosti glycerin. Že je to podvod?

Možná. Foodstylisté jsou do jisté míry tvůrci iluzí. Na druhou stranu to, že jídlo pomocí různých triků vizuálně upraví neznamená, že ve skutečnosti nechutná tak, jak slibuje recept. Jen si ho stejně vzhledově dokonalé sami nejspíš nikdy nepřipravíte. Foodstylisté mají k dispozici mnoho zbraní, o kterých se běžnému smrtelníkovi ani nesní. Marně se potom snažíte upéct koláč přesně takový, jaký byl v časopise. Jenže — ono to nejde. Chutná skvěle, ale vypadá přece jen o poznání hůř. Jak to tedy foodstylisté dělají?

Mezi základní triky patří třeba umělý led, vyrobený z pevné želatiny nebo nějakého podobného materiálu. Ten skutečný by dlouhé focení, při kterém na něj svítí z několika stran světla reflektorů, nevydržel. Problematická je také šlehačka, místo níž se pro focení většinou používá speciální náhražka. Ani jogurt často není jogurt, ale směsice vody, škrobu a barvy — to především při natáčení, kvůli konzistenci, která pak vypadá hustší. Používání zcela nepoživatelných, ale o to fotogeničtějších náhražek, je běžné. Divili byste se, jak načechranou dlouhotrvající kávovou pěnu dokáže vytvořit třeba gel na holení — jen ochutnat! Mimochodem — to, že kapka spadla přesně do středu hrnku s kávou určitě není dílem náhody — zajistí to pipeta v ruce foodstylisty. Samozřejmostí je také přibarvování, bez kterého by většina pokrmů vypadala mdle. Objektiv má rád výrazné barvy. Noční můrou foodstylistů je například knedlík. Jeho neforemná hmota mdlé barvy je téměř nevyfotitelná tak, aby vypadal lákavě. Většinou se proto přižlucuje a pomůže také uvařit ho s kousky housky — ta neforemnou plochu knedlíku trochu rozbije a dodá zajímavější strukturu. Foodstylista se také neobejde bez několika různě velkých štětečků, oleje a laku, kterými pokrmy a suroviny potírá aby nevypadaly okoralé, ale naopak budily zdání maximální čerstvosti a svěžesti i po několika hodinách focení. Někdy ale ani to nepomůže a je potřeba mít některé suroviny v zásobě a po nějaké době je vyměnit. Oříškem jsou omáčky a polévky. Nejlépe vypadají barevné krémy — například brokolicový. Ale slepičí polévka je pro foodstylistu k uzoufání. Jedinou možností, jak ji „oživit“ a připravit tak, aby vypadala chutně, je přidání barevných ozdob — zelené petrželky, oranžové mrkve a podobně. hZásadním trikem, který foodstylisté používají je: téměř nic nedovařovat. Dovařením se ztratí tvar, ostré hrany, barva a vlhkost. Platí to jak o zelenině tak o mase. V polosyrovém stavu je daleko fotogeničtější a vypadá šťavnatě. Možná si řeknete, že je to celé blamáž, ale hlavně je to umění. Stejně jako móda nebo interiérový design podléhá i foodstyling různým trendům. V současnosti by se daly trendy ve foodstylingu shrnout do několika základních pravidel. Tím prvním je přirozenost. Vše musí působit nearanžovaně, jako ve skutečnosti — třeba ukousnutý koláč, který právě někdo na chvilku odložil na talířek na němž ještě zbyla stopa po steklé čokoládě. Záměrně se aranžují „nedokonalosti“ — třeba naběračka odložená vedle pekáče s pečenými bramborami musí být „zašpiněná“ od oleje a bylinek. Jenže, za touto „realitou“ jsou hodiny práce. Právě „přirozený“ styling vůbec není jednoduchý. In je také patina. Pekáč nebo dřevěná deska stolu musí být „správně“ oprýskané. Hodí se to však jen někdy — zejména k navození venkovské atmosféry. Kromě toho je stále ještě trendy minimalismus a čistota. Bílá kokosová roláda na bílém talířku, doplněná maximálně jednou rudou malinou, která dodá barevný akcent. Talíře nesmí být jídlem zcela zaplněné, ačkoli — jiný kraj, jiný styl. Například v Rusku stále dávají přednost spíše vrchovatým porcím. Častý je také důraz na detail a maximální přiblížení, které zvýrazní přirozenou strukturu jídla. Trendem je i vrstvení. Pokrmy se kladou spíše na sebe a nikoli vedle sebe. Vrství se i talíře, přičemž teprve na tom posledním je lahodný trojúhelníček dortu.

Špičky foodstylingu

Umění převést do vizuální podoby lahodnou chuť, strukturu pokrmu, jeho aroma, nadýchanost těstíčka i křupavost kůrčičky ovládají mistrně především Francouzi. Ti také přesně vědí, který typ vidličky použít ke kterému druhu salátu. Zdaleka ne všichni foodstylisté to ovládají tak jako oni, nicméně dobré foodstylisty najdete i u nás. Profesionálové, kteří se zabývají foodstylingem, mají také svoji asociaci — IACP, která každoročně uděluje ceny v různých oblastech. Cenu za nejlepší foodstyling získala v roce 2013 Alice M. Hart, která je ve svém oboru skutečnou hvězdou. Věnuje se nejen designu jídla, ale také o něm píše.

Naživo

Kvůli používaným trikům je focené jídlo ve skutečnosti nepoživatelné. Foodstyling pro fotografii ale udává trendy, kterými se pak řídí luxusní restaurace, které se musí snažit, aby jejich pokrmy byly nejen chuťovým ale i vizuálním zážitkem. Pokud o takový stojíte, navštivte třeba rodinný podnik Le Calandre u Padovy. Patří mezi nejlepší restaurace světa a má na svém kontě několik Michelinských hvězd. Její  spolumajitel Massimiliano Alajmo dbá na to, aby vizuální vjem z podávaného jídla byl naprosto dokonalý. Zážitek je i molekulární gastronomie Marca Veyrata, rezervaci u něho je však potřeba udělat až rok dopředu.

Hermés: legenda o vášni

Text: Denisa Zdychyncová

Už při vyslovení tohoto jména se zasvěceným tají dech. Brány světa Hermés obestírá zvláštní tajemství. Jaký je příběh firmy, kde se zákazníci na některé výrobky zapisují do pořadníku a na balíček známé oranžové barvy potom čekají i několik let?

U zrození legendy stál Thierry Hermés, který sám netušil, jaké slávy jednou společnost, kterou založil v roce 1837, dosáhne. Jeho prvními zákazníky byli — koně. Vyráběl totiž sedla a ostatní příslušenství ke kočárům a jezdectví vůbec. Většina pařížské aristokracie včetně císaře Napoleona III brzy nakupovala právě v jeho dílně. Mimochodem, tradice čekací doby na některé výrobky Hermés vznikla již tehdy, v 19. století. Ruční šití, má — li být výsledek perfektní, se zkrátka nedá uspěchat. Několikrát se zpozdila dokonce i královská korunovace, neboť se čekalo, než z dílny Hermés dorazí ke dvoru objednané vybavení ke kočárům a koním.

NejlépSedlářství Hermés skvěle prosperovalo, jenže — co čert nechtěl. Nějaký šťoura, který patrně neměl žádnou úctu k zachování starých dobrých pořádků, vymyslel automobil. Tahle čmoudící věc si kupodivu brzy získala oblibu pařížanů. Koňských bryček, kočárů a koní rychle ubývalo a s tím ubývala i potřeba sedel, ohlávek a postrojů vůbec. Vnuk Thierry Hermése, Emile-Maurice, se však ukázal jako skvělý vizionář. Dobře odhadl budoucí vývoj a doplnil výrobu firmy o to, co budou lidé potřebovat v každé době — zavazadla, kabely a později i pásky, rukavice a další zboží. Sedla však firma vyrábí dodnes a sedlářství je dokonce stále na stejném místě, kam firma přesídlila v roce 1880 — na dnes již slavné adrese 24 Faubourg Saint — Honore. Dodnes se každé sedlo, které z dílny vyjde, zapisuje do knihy, kde ho lze dohledat i s přesným popisem, kdo je jeho majitelem a se jménem konkrétního řemeslníka. Kdyby bylo potřeba sedlo opravit, provede opravu stejný řemeslník, který sedlo vyrobil (tedy pokud je ještě naživu). Životnost sedel je velmi dlouhá a předávají se i po generace — nedávno se do dílny vrátilo 100 let staré sedlo, které po drobných opravách dále slouží.

Emile Maurice také odhadl mezi prvními možnosti, které skýtá revoluční novinka jménem zip. Seznámil se s ním na svých cestách po USA a Kanadě - získal na tento vynález patent pro celou Francii a začal ho používat jako uzávěr zavazadel, kabelek i na oblečení. V dílně Hermés tak vznikla vůbec první kožená bunda zapínaná na zip a jejím nositelem se stal vévoda z Windsoru. Ostatní významné značky včetně Coco Chanel se chodili k Hermés práci se zipem učit. Emile-Maurice byl velmi aktivní a uvedl na trh hned několik dnes již kultovních výrobků. Náhrdelník inspirovaný psími obojky z 18. století (v kolekci ze 40. let), který je dnes také jedním z těch, které nedostanete jinak, než že se zapíšete do pořadníku. Mimochodem — tento legendární vzor se opět objeví v zimní kolekci Hermés 2013. A nebo ikonický hedvábný šátek.

První kousek spatřil světlo světa v roce 1937. Emile Maurice přitom dozoroval výrobu šátků od začátku až dokonce. Kupoval nejkvalitnější surové hedvábí z Číny, v Hermés z něho vyrobili přízi a z ní upředli látku, která byla dvakrát silnější než většina v té době dostupných tkanin na šátky. První vzor nesl jméno Jeu des Omnibus et Dames Blanches a vycházel z tradiční společenské hry s kořeny v 19.století a byl inspirován i prvními autobusy taženými koňmi. Setkáte se s ním na aukcích, kde jeho cena šplhá k závratným částkám a budete-li mít štěstí, uvidíte ho v muzeu Hermés na 24 Faubourg Saint — Honore. Má to však jeden háček – muzeum Hermés není otevřené veřejnosti. Nejde o klasické muzeum, ale spíše o jakousi kolekci založenou Emilem — Mauricem, který měl vášnivý vztah ke všemu, co soviselo s koňmi. Navštěvoval aukce a kupoval starobylá sedla, obrazy, knihy a další předměty, které s těmito ušlechtilými zvířaty nějak souvisely. Členové rodiny sbírku dodnes rozšiřují. Přístup do ní mají jen designéři firmy, kteří tam mají čerpat inspiraci pro nové kolekce, které tak vždy vychází ze staré tradice. Koně a vše co s nimi souvisí se tak stále objevují na všech výrobcích Hermés a to v nejrůznější podobě dekoru a v dalších rafinovaných detailech. Někdy je poznáte na první pohled, jindy tuto inspiraci poznají jen zasvěcení. Například v jedné z kolekcí nábytku najdete na křesle nýtek, který se jinak používá výhradně při výrobě sedel.

Hermés každoročně oslovuje různé umělce, kteří navrhují design nových kolekcí. Vzniká tak dokonalé propojení světa umění a všedního života. Od roku 1987 Hermés každoročně vypisuje hlavní téma kolekce. Nejzřetelnější je to právě u slavných šátků. Když například v roce 1978 navštívil Jean-Louis Dumas-Hermés Texas, potkal malíře Kermita Olivera a zadal mu vytvoření nového designu šátku Hermés, který by byl inspirován americkými dějinami. Vznikl tak šátek vztahující se k tradici amerických indiánů. V roce 1986 zase vznikl „šátek svobody“ inspirovaný stým výročím známé sochy vítající příchozí do New Yorku. Každý jednotlivý šátek se vyrábí ručně. Výrobní proces zahrnuje několik set hodin tištění a barvení každého jednotlivého kusu a to s milimetrovou přesností. Návrháři si mohou vybírat z 200 000 různých barev. Šátek se tiskne na rámech, každá barva musí nejdříve zaschnout a teprve poté lze nanést další. Zejména u šátků, na kterých jsou například vystínované obličeje a které obsahují i 40 různých barev jde o mimořádně dlouhý proces. Okraje jsou samozřejmě ručně šité. Koupě takového šátku se zároveň rovná dobré investici. A jak vlastně takový klenot nosit? Říká se, že Pařížanky mají vrozený instinkt, jak na to. Šátek Hermés můžete nosit kolem krku, jako čelenku na hlavě, kolem pasu nebo ležérně zavázaný na kabelce. Ty ostatně proslavily Hermés a jsou vrcholným pojmem světové módy, zejména ikonické modely Kelly a Birkin. Kabelka „Kelly“ tak byla pojmenována v roce 1956 po herečce a monacké princezně Grace Kellyové, která si touto kabelkou kryla známky těhotenství před objektivy paparazziů. Její fotografie s kabelkou obletěla svět a kabelka se téměř přes noc stala ohromě populární. Veřejnost ji spontánně začala nazývat Kelly a Hermés tento název později oficiálně přijal.

Birkin

Zajímavý příběh má i další ikonická kabelka — Birkin. Byla navržena pro francouzskou zpěvačku a herečku Jane Birkin v roce 1984 a počítejte s tím, že než ji dostanete, může to trvat. Záleží na tom, v jakém provedení si ji budete přát, ale v některých případech se čekací doba protáhne i na několik let. Vznik této kabelky byl dílem náhody.

Na cestě do Londýna herečce Jane Birkin v letadle vypadla její kabelka z úložného prostoru a z ní se na zem vysypaly i všechny věci. Herečka si postěžovala vedle sedícímu pánovi, že nemůže sehnat pořádnou kabelku, která by byla praktická na každodenní běžné nošení. Pánem, kterému se svěřila, nebyl nikdo jiný, než Jean — Louis Dumas — Hermés. Ten byl již pátou generací ve vedení firmy a byl snad ještě větším vizionářem, než jeho dědeček Emile-Maurice. Pozval Jane Birkin do Paříže a společně navrhli novou kabelku, vycházející svým designem z modelů z roku 1892. Paradoxně, sama Jane Birkin kabelku kvůli onemocnění předloktí dlouho nenosila. To však nemění nic na tom, že Birkin se stala mimořádně populární. Stojí od 129 000 do několika milionů korun. Cenový rozdíl vzniká různou velikostí a především rozdílným typem materiálu. Mezi nejdražší patří krokodýlí či pštrosí kůže. Než takový jedinec doroste potřebné velikosti, trvá to několik let. Navíc pravděpodobnost, že se za svého života škrábne a jeho kůže pak zůstane porušena je docela velká. Taková kůže je však pro Hermés nepoužitelná. I proto tedy tak vysoká cena a dlouhé čekání na vytouženou kabelku. Samozřejmě, výrobky z pravé kůže dnes naprosto oprávněně vyvolávají závažné etické otázky a Hermés kvůli tomu patří, podobně jako mnoho dalších společností, na černou listinu sdružení, zabývajících se ochranou zvířat. Má člověk právo na luxus za cenu utrpení?

Hermés si prý sice pozorně hlídá, aby kůže na jeho výrobky nepocházely z žádným způsobem týraných zvířat, nicméně přesto vyvolávají výrobky z pravé kůže morální dilemata, nad kterými nelze zavírat oči a kterým Hermés musí čelit. Stejně, jako jeho zákazníci. Pokud však jde o řemeslné provedení každého kusu, to je absolutně dokonalé. Například vyrobit jednu ikonickou kabelku Birkin trvá asi 25 — 48 hodin. Sériová výroba je něco, co v Hermés neznají. Výroba probíhá tak, že na jednom výrobku pracuje vždy jen jeden řemeslník. A ti si prý své výrobky dokonce poznají. Hermés nepustí z ateliéru jiné, než absolutně dokonalé zboží. Výrobek, který by měl byť minimální chybičku je zničen. Řemeslníci Hermés neopouštějí a zůstávají ve firmě pracovat desítky let. Hermés také nepořádá na nové řemeslníky výběrová řízení. Má vlastní školu, do níž se lze přihlásti v každém věku. Učení trvá několik let a poté následuje praxe v ateliérech firmy. Ti, kdo jsou dostatečně šikovní a pečliví se pak stanou součástí prestižní velké rodiny Hermés. Výrobky Hermés dnes zahrnují kromě kabelek, zavazadel a oblečení také šperky, hodinky, parfémy, nábytek či porcelán a ke klientům patří královské rodiny celého světa.

„Pracujeme tak, jak pracovali dědové našich dědů.“ Jean Louis Dumas — Hermés

„Výrobek, který by měl byť jen minimální chybičku, je zničen“

 

Design obchodů Hermés

Rena Dumas, manželka Jean-Louise Dumas — Hermése, je vynikající architektkou a interiérovou designérkou. Stala se tvůrkyní více než 150ti interiérů obchodů Hermés po celém světě. Její architektonické studio Rena Dumas Architecture Intérieure (R.D.A.I.) se vyznačuje zvláštním stylem, který je čistý, jemný, rafinovaně jednoduchý a vzdušný. Jeho rukopis sestává z pětí základních elementů: světlo, kůže, třešňové dřevo, vápenec a mozaiky.

Speciální kolekce „Petit h“

Hermés nepustí z ateliéru jiný než perfektní výrobek. Vše, co má byť sebemenší chybičku je zničeno — a nebo zahrnuto do speciální kolekce “Petit h”.
O co jde? Výrobky s chybou dá Hermés vybraným umělcům, kteří mají za úkol je nějak přetvořit a udělat z nich umělecký objekt, jedinečný designový kousek. Nepovedený šálek se tak můž stát třeba stínítkem designové lampičky.

Slavné šátky dnes

— nejúspěšnější designy šátků: Brides de Gala, 1957 (motiv uzdy), Astrologie, 1963
— současná velikost šátků: 90x90cm, váha: 65 gramů, — upředeno z hedvábí z 250 kokonů bource morušového
— okraje šátků jsou ručně rolované
— každý rok jsou uvedeny dvě nové kolekce šátků
— celkem zatím Hermés uvedl 25 000 unikátních designů
— cena šátku je od 3500 korun

Slavné šátky dnes

— Hermés nepracuje s méně kvalitními materiály, ale výhradně se špičkovou kvalitou.
— Hermés nemá sériovou výrobu. Klade důraz na dokonalé řemeslné provedení.
— Hermés zná cenu svých výrobků a nikdy, ale opravdu nikdy nezlevňuje. Výprodeje letní kolekce před zimou neexistují a plavky koupíte za stejnou cenu v dubnu i v září.
— Hermés nepřesouvá výrobu do zemí s levnější pracovní silou.
— Hermés si váží těch, kteří pro něj pracují — s věkem hodnota řemeslníka stoupá a ti ve firmě zůstávají desítky let.

   

LUGI - dělat věci tak dobré, jak jen mohou být...

Text: Denisa Zdychyncová Foto: zdroj lugi

Na začátku byla expedice do Himalájí, kde si Michal Peřina uvědomil, že už chce dělat jenom to, co ho opravdu baví. Založil LUGI a dnes sklízí úspěch se svým designovým nábytkem.

Michal Peřina, zakladatel české firmy, které se daří prosadit s designovým nábytkem nejen v Čechách, ale i v zahraničí, je ukázkovým příkladem příběhu o krizi, odražení se ode dna a následném úspěchu. V roce 1991 měl možnost splnit si svůj sen, vzal šechny své úspory, prodal auto a odjel do Himalájí. „Už je to tak dávno, že si to skoro ani nepamatuji. Lezli jsme v Nepálu na 4 000 metrů vysokou jižní stěnu Annapurny. Za tři měsíce v Asii se mi v hlavě všechno trochu přeskládalo a řekl jsem si tenkrát, že už budu dělat jen takovou práci, která mě baví,“ vzpomíná na to, jak se zrodil nápad vyrábět designový nábytek, a pokračuje: „Vyzkoušel jsem předtím více věcí a přemýšlel jsem, co by mě opravdu bavilo. Už tenkrát jsem naštěstí tušil, že pokud děláte naplno to, co vás baví, tak se úspěch časem dostaví. A také, že když se vám během té cesty nedaří, tak vám alespoň zůstane to, že vás to bavilo. Dřevo je krásný materiál a vyrábět nábytek je pro mě věc, která má smysl. Kromě toho si myslím, že, chlapi by měli dělat něco skutečného.“ Trvalo to asi šest let, než se z živnosti o dvou truhlářích podařilo vybudovat dobře fungující podnik. Dnes má 23 zaměstnanců (15 truhlářů), z nichž jeden pracuje ve firmě už neskutečných 18 let. Designový nábytek, který dnes v Lugi vzniká, sklízí jeden úspěch za druhým a prosazuje se i v zahraničí. Má něco ze skandinávské elegance – je jednoduchý, ale promyšlený. V loňském roce vystavovali v Londýně, Kodani, Vídni, letos v Paříži a Miláně na velkém veletrhu nábytku Salone internazionale mobile v rámci spolupráce s designérem Tomem Dixonem. Věšák 01 z dílny Lugi je v kolekci muzea designu v Gentu, Boxy 01 byly vybrány na titulní stranu pozvánky na výstavu 100% Design v Londýně 2013, a právě se dokončují nové kusy do kolekce připravované ve spolupráci s čerstvou držitelkou ceny Czech Grand Design Lucií Koldovou. Nedávno v Lugi představili nový showroom umístěný ve zdařile zrekonstruované industriální budově Uhelný mlýn. Mimochodem – při jeho slavnostním otevření nebyla přestřihnuta klasická páska, ale přepilováno prkno. I tento vtipný detail ukazuje, že v Lugi si zkrátka umí hrát a to se projevuje i v nápaditosti jejich produktů. Největší důraz klade zakladatel Lugi na svůj tým. „To, co je opravdu naše firma, jsou lidé. Pěkná výrobní hala, showroom, nové stroje, to je důležitý pěkný obal, ale ve výrobě, jako je ta naše, jsou důležití lidé. Na to jsem hrdý a to mě na tom i baví,“ dodává Michal Peřina.

Několik ožázek pro Michala Peřinu, zakladatele Lugi:

Hodily se vám některé zkušenosti z expedic v extrémních podmínkách později v podnikání?

Určitě, to platí obecně na sport, prostě jste zvyklý? hrát fair play a vydržet.
Velké hory mají tu výhodu, že to, co se o lidech jinde dozvíte za měsíce či roky, tady víte za pár dní.
Nevýhodou pak ale je, že máte na lidi kolem sebe větší nároky. Neumím moc hrát tu asertivní komunikaci s „přizdisráči“, všichni to na mně poznají.

Co vás nejvíce posunulo dopředu?

Někdy to byl asi nový větší prostor, jindy velká zakázka, setkání s novými lidmi, momentálně nás asi zase posune dál nová špičková technologie, kterou chceme letos pořídit.
Co přesně nás posunulo nejvíc a kdy, to upřímně nevím. My se stále snažíme hodně posouvat dopředu a dělat všechno tak na 120%. Někdy ale už máme s  Markem (vedoucí výroby) pocit, že si to ani nestíháme sdělit, natož trochu užít. 

Jakou největší krizi jste v Lugi zažili?

My nic takového nezažili. Asi by bylo zajímavé říct zatopení haly do výše 4 m, při povodni v roce 2002,
či konec zakázky do Anglie z měsíce na měsíc v prosinci 2008, přicházející skutečná krize v minulém roce. Ale to jsou výzvy, co nás posunuli dopředu. Krize bereme jako výzvu a příležitost.

Čím se chcete odlišovat od konkurence?

Název jedné knížky, co mám doma o podnikání je „Odliš se nebo zemři“ a tak to přesně i cítím.
My nechceme bojovat proti konkurenci, tady se všichni známe, kooperujeme, potkáváme se ve výběrových řízeních u zákazníků. Dali jsme si takový cíl a Matěj Chabera (kreativní ředitel) ho pojmenoval: „Dělat věci tak dobré, jak jen mohou být“. A jak moc nás to odlišuje, musí posoudit někdo z venku.

Máte nějaký podnikatelský vzor?

Skutečný vzor nemám, pro mě je každý člověk svým způsobem jedinečný.
Žasnu stejně tak nad fenoménem Tomáše Bati, jako obdivuji současné podnikatele, kteří za tak krátkou dobu vybudovali od nuly své firmy. Od těch známějších jako jsou Radim Jančura (Student Agency), Ivo Lukačovič (Seznam), Leoš Bareš (Sipral) až po dobrého pekaře, či květinářku, kteří svou práci dělají na plno a srdcem.