Hana Podolská — česká Coco

Denisa Zdychyncová

Je synonymem elegance první republiky. Kdo tehdy něco znamenal, šil právě u ní.

„Podolská skvěle ovládala to, co by se z dnešního pohledu dalo nazvat uměním marketingu a PR. Její modelový dům se svého času psal francouzsky Maison Podolská a také názvy všech modelů byly ve francoužštině.“

Adina Mandlová, Hana Vítová, Nataša Gollová, ale třeba i Hana Benešová nebo automobilová závodnice Eliška Junková − ty nejslavnější osobnosti si v salónu Hany Podolské podávaly dveře. A vedle nich samozřejmě plejáda manželek nejvýznamnějších podnikatelů, včetně například paní Baťové. Zkrátka, mít šady od Podolské patřilo k dobrému bontonu. Jaká byla sama majitelka věhlasného salónu? V osobním životě to měla trochu jako na houpačce. Narodila se jako Johanna Vošahlíková v roce 1880. Poté, co předčasně zemřel její otec, architekt a stavitel F.Vošahlík, musela rychle začít pomáhat matce živit rodinu. Vyučila se tedy švadlenou a začala šít po domech. Její štěstí bylo, že se seznámila s Viktorem Podolski − akademickým malířem, v jehož žilách dokonce kolovala polská zemanská krev. Vzali se již po krátké známosti a díky manželovi si mohla v roce 1908 otevřít svoji první dílnu, kterou nazvala U Pěti králů. Začínala velmi skromě, jen se dvěma švadlenami. Podniku se ale dařilo, a tak se rodina už v roce 1914 mohla přestěhovat do luxusního bytu v paláci Lucerna na Václavském náměstí. Tamtéž si otevřela i módní salon. Manžel ji velmi miloval a ve všem ji podporoval. Po otevření nového salonu v Lucerně dokonce nechal malování a začal pracovat v podniku své ženy – to rozhodně nebyla na počátku století běžná věc. Salón dostal název Modelový dům Hany Podolské a jeho zlatá éra nastala po první světové válce, kdy se proměnil na opravdu luxusní modelový dům, jehož součástí bylo i kloboučnictví a kožešnictví. Také počet švadlen se rozrostl na několik desítek. Mezi dvěma světovými válkami se česká móda obecně vyšvihla mezi evropskou špičku a její úroveň nezaostávala za tehdejším hlavním městem módy − Paříží. Zatímco přibližně do první světové války se české dámy inspirovaly zejména ve Vídni, po první světové válce se rychle začaly orientovat na Francii. Zprostředkovat francouzské trendy měly i speciální módní dopisovatelky. Podolská pravidelně jezdila do Paříže na přehlídky, aby měla přehled o všem, co se ve světě módy šustlo a především aby odpozorovala všechny aktuální trendy a nabídla je okamžitě svým zákaznicím. Účast na přehlídkách ji stála obrovské peníze − jezdila na ně se svou dvorní kreslířkou Hedvikou Vlkovou a účast vyšla přibližně na 30 000 korun, což byla tehdy veliká částka. A dámy si také rychle vymyslely systém, jak obelstít zákaz kreslení a fotografování na přehlídkách. Jakmile Podolskou nějaký model zaujal, mrkla na Vlkovou, ta okamžitě odešla na toaletu a tam si vše zaznamenala. Nakonec začala Podolská přehlídky pořádat sama. A ne ledajaké − některé soukromého charakteru třeba pro manželky ministrů, jiných se zase účastnilo i 300 lidí. Modely zpočátku předváděly různé kurážné dámy ze společnosti nebo herečky Národního divadla. Později však Podolská – a byla v tom mezi prvními − začala zaměstnávat profesionální manekýny. Aby se děvče mohlo stát modelkou u Podolské, muselo mít především ladnou chůzi. Na to kladla Hana Podolská zvláštní důraz. Manekýny rozdělovala do několika typů − sportovní, elegantní a mladistvý. Za velkým úspěchem jejího salónu ale nestál jen cit pro módu, píle, důraz na dokonalé zpracování a neustálé sledování aktuálních trendů. Podolská skvěle ovládala to, co by se z dnešního pohledu dalo nazvat uměním marketing a PR. Její modelový dům se svého času psal francouzsky “Maison Podolská” a také názvy všech modelů byly ve francoužštině. Dodávala jim tak punc světovosti. Kromě módních přehlídek také vydávala vlastní časopis, v němž komentovala své modely, podávala rady a popisovala trendy. A nejen to − spojila se s jedním z nejlepších fotografů své doby Františkem Drtikolem, který fotil její modely. Pravidelně s ním a se svými modelkami navštěvovala dostihy v Chuchli, a jedenkrát ročně s nimi také jezdila do Mariánských lázní. Proč? Scházela se tam tehdejší smetánka a manekýny od Podolské měly za úkol projít se vždy několikrát po kolonádě − samozřejmě vždy v jiném modelu. Spolupracovala také s filmem − kostýmy pro nejeden z dobových trháků se šily právě u Podolské. Právě v jejím kostýmu učarovala Oldřichu Novému Adina Mandlová ve filmu Kristián, nebo Lída Baarová Gustavu Nezvalovi ve filmu Maskovaná milenka. Ve filmu Katakomby zase v jedné scéně Adina Mandlová otvírá krabici se šaty, a kamera poměrně dlouho zabírá zřetelný nápis “Modelový dům Hany Podolské”.  Dnes bychom řekli – učebnicový příklad product placementu. Hana Podolská zkrátka měla podnikatelského ducha a vyznala se. I proto se na šaty od ní čekalo až půl roku. Umění propagace by ale samo o sobě určitě na vybudování věhlasného jména nestačilo. Zásadní  byla pochopitelně kvalita. Podolská dozorovala šití a neunikl jí jediný chybný steh. Účastnila se také zkoušky každých šatů, které se v jejím salónu šily. Známkou šatů od Podolské proto byly: ten nejlepší materiál, dokonalé zpracování, střízlivost, ženskost a šarm evropské úrovně. Dámy, které neměly to štěstí, aby mohly u Podolské šít běžně, protože si to finančně nemohly dovolit, třeba i měsíce či dokonce roky spořily, aby si alespoň na jedny šaty z tohoto luxusního salónu našetřily. K úspěchu Podolské patřilo i to, že svou povahou byla velmi společenská − s mnohými zákaznicemi se stýkala i v osobním životě, výborně je znala, věděla, v čem se budou cítit dobře, jakou jejich přednost vyzdvihnout a co naopak zakrýt. V roce 1926 postihla Hanu Podolskou těžká rána. Její manžel nešťastnou náhodou zemřel na honu a s jeho ztrátou se vlastně nikdy pořádně nevyrovnala. O devět let později přišlo další neštěstí − její starší syn oslepl, zakrátko na to ochrnul a nakonec zemřel. A osud, který začal Haně Podolské ukazovat svou nepříznivou tvář, se neotočil ani po válce. Naopak −  Hanu Podolskou už vlastně nečekalo nic dobrého. Přišel rok 1948 a její snacha okamžitě emigrovala do USA − následkem toho byl její syn zatčen a skončil ve vězení. Po propuštění emigroval za manželkou a Podolská ho již nikdy neviděla. A nakonec přišla i o poslední vypiplané dítě − svůj salón. Po roce 1948 byl znárodněn a dostal nový název − Oděvní služba Eva. Původní lesk se rychle vytratil, kontakty Podolské s Paříží byly zpřetrhány a tak si Oděvní služba Eva o původní slávě Modelového domu Hany Podolské mohla nechat jen zdát. Hana Podolská sice směla v Oděvní službě Eva zůstat, ovšem pouze jako prodavačka. A to jen díky tomu, že si to přála sama manželka prezidenta Marta Gottwaldová. Ta pocházela z nižších vrstev a velmi se snažila, aby vypadala jako dáma z vyšších kruhů. Za vzor a ideál si vzala svou předchůdkyni v roli první dámy, Hanu Benešovou. Ale, když dva dělají totéž, není to totéž. Marta Gottwaldová zkrátka dámou nebyla a neudělala ji z ní ani Hana Podolská. Ta v Oděvním podniku Eva vydělávala 2400 korun měsíčně a kromě salónu přišla i o polovinu svého bytu, do něhož byla přestěhována hraběnka Dohalská. Definitivní výpověď ze salónu dostala Podolská v roce 1954 a velmi těžce to nesla. Vrátila se tam poté už jen jednou jedinkrát, a sice v roce 1968, když s ní Miroslav Horníček natočil krátký rozhovor pro televizi. Zemřela opuštěná v roce 1972, tedy v 92 letech. Majetek odkázala pečovatelce, která se o ni starala.

„Hana Podolská sice směla v Oděvní službě Eva zůstat, ovšem pouze jako prodavačka. A to jen díky tomu, že si to přála sama manželka prezidenta Marta Gottwaldová. Ta pocházela z nižších vrstev a velmi se snažila, aby vypadala jako dáma z vyšších kruhů“

„Definitivní výpověď ze salónu dostala Podolská v roce 1954 a velmi těžce to nesla. Vrátila se tam poté už jen jednou jedinkrát, a sice v roce 1968, když s ní Miroslav Horníček natočil krátký rozhovor pro televizi. Zemřela opuštěná v roce 1972, tedy v 92 letech. Majetek odkázala pečovatelce, která se o ni starala“

Cestování za uměním

Text: Petra Daňhelová

Marrakéš - neutuchající vášeň pro YSL

 

YSL-nezaměnitelná zkratka a značka pro leckoho možná i záhadné označení. Ovšem kdo má rád nezaměnitelný luxus , androgynní styl a minimalismus spojený a postavený především na kvalitních přírodních materiálech, tak jistě ví, komu se budeme věnovat. Tentokrát však naše pozornost nebude upřena na jeho značku a prezentaci historie kolekcí. Půjdeme po stopách jeho inspirací a zavítáme na magické místo odpočinku, jeho osobní izolace a útěku před světem, kde tvořil od 80.let a kam se stále častěji uchyloval a uzavíral před světem.

Celým jménem se módní návrhář, stvořitel této značky, jmenoval Yves Henri Donat Mathieu Saint Laurent. Narodil se v Africe v Alžíru jako mnozí z „bílých“ Francouzů, co se narodili na tomto umělecky inspirativním kontinentě .Ovšem část svého života strávil v Maroku, v bývalém francouzském protektorátu, kde našel řadu inspirací a z místní atmosféry, života Berberů čerpal ve své tvorbě.

Marrákéš, kde pobýval, je jedním z královských měst Maroka vedle Fésu, Rabatu a Meknes. Dnes je také atraktivní turistickou destinací, několik desítek let útočištěm a místem zaslíbeným pro řadu zejména amerických filmařů. Město je zapsáno na seznamu UNESCO se svou neopakovatelnou atmosférou náměstí Jemaa El Fna a historické medíny. Jardin Majorelle, která je neoddělitelně spojena s osobou Laurenta, v encyklopediích najdete jako malou botanickou zahradu z 20. let 20.století navrženou francouzským malířem Jacquesem Majorellem. Její historie tedy začala již dávno před narozením samotného Yves Laurenta.

V roce 1923 si Majorelle koupil pozemek v tzv. palmárii v Marrakéši, k rozloze 1,6 hektarů přikupoval postupně další parcely až k výměře prakticky 4 hektary. Rozhodl se zde navrhnout a postavit dům, nejprve vystavěl v marockém stylu dům s věží tzv. Bojr. Umístil do něj také svůj ateliér, kde se věnoval své volné tvorbě ovlivněné africkým uměním a speciálně berberským. Navrhoval krom všeho plakáty, které propagovaly tuto destinaci- Maroko. V roce 1931 angažoval architekta Paula Sinoira, aby mu navrhl vilu v kubistickém stylu. Zdánlivě to byl trochu archaický požadavek v době vrcholného funkcionalismu v Evropě, ale on krom kubismu chtěl dům přiblížit marocké architektuře, inspirovat se berberskými kořeny, které se v tomto regionu po staletí mísily s arabskými vlivy. A tak původní novodobou pevnost přestavěl do současné podoby, stalo se tak v roce 1933.

Majorellův zájem o květenu zejména exotickou vyústil v založení botanické zahrady, kde je zastoupeno 5 kontinentů. Zahrada byla pojata jako „buš“ s bujarou vegetací. Stala se příbytkem a magickým místem, místem, kde je možné strávit hodiny za vysokými zdmi odštípnuti od shonu a frenetického nočního života Marrakeše. Jeho mottem bylo stvořit „katedrálu forem a barev“. Je to magický kout, chrám přírody. Francouzi užívají pro její vystižení metafory –„ zahrada žravých obrů“, kde vegetace pohlcuje vše, stravuje veškerou negativní energii, izoluje vás od vnějšího světa , starostí a přenese vás do pohádky, iluze. Představou Majorella bylo také vytvořit zahradu impresionistů dle vzoru Moneta, ovšem v Majjorelově pojetí je daleko exotičtější v duchu fascinace neevropskou kulturou, fauvisty, expresionisty alespoň ve škále barevnosti. Veřejnosti byla zahrada otevřena v roce 1947.

Jak sám o zahradě glosoval, byla jeho největším životním úkolem. „Vzala mu všechna poslední léta a padl v ní dokonale vyčerpán, omámen pod větvemi vegetace a všemi těmi výhonky poté, co jí dal veškerou lásku, ale odevzdal ji rád a plně“. Z tohoto malého světa však ve vší skromnosti a pokoře bral veškerou uměleckou inspiraci, stačilo ji jen zachytit a zvěčnit ve svých malbách.

A to zdá se, bylo také klíčovým pro Laurenta, který označil zahradu za nevyčerpatelný a věčný zdroj inspirace. Zahradu i s vilkou koupil v roce 1980, místo však objevil už v roce 1966 při svém prvním pobytu v Marrákéši. To již zahrada pustla od smrti Majorella v roce 1962. Na místo se Yves vracel se svým životním partnerem a přítelem Pierrem Bergé. Oba pochopili sílu a moc tohoto místa a když se dozvěděli, že je zde naplánován projekt stavby velkého hotelu, neváhali a nakonec uspěli s koupí pozemku i vily, aby tak zabránili likvidaci zahrady. Při svých pobytech v Marrakéši se sem vraceli a jak vzpomíná Bergé, byli svedeni kouzlem a oázou, kde se prolínali a míchali barvy v duchu Matisse. Tuto nádheru a dokonalou kompozici prováděla sama příroda – největší umělecká inspirace.

Barvy jsou klíčové i pro vilku, která stojí uvnitř zahrady a postupně se nám odhaluje od vstupu. Nosnou je modrá, žlutá, oranžová. Architekt a malíř spojili své síly a vytvořili kompozici v malířském duchu s důrazem na světlo, stíny, kombinaci a hru doplňkových barev, využili nepravidelných zídek, aby tak členili prostor, v kterém vznikla jednotlivá zákoutí a meandry. Nedílnou součástí je pergola, pavilonek a fontánky s jezírkem.

V přízemí se nacházel umělcův ateliér nejprve Majorella a na něj navázal Yves Laurent. Překřtili s přítelem místo na Villa Oasis – oázu a započali s rekonstrukcí domu a revitalizací zahrady, která od 60.let chátrala poté , co ztratila svého otce a zakladatele.

Po smrti Yves Saint Laurenta v roce 2008 byl dům se zahradou věnován jeho přítelem nadaci, která nese jejich jméno spolu se sbírkou umění. Ve vile byla soustředěna sbírka artefaktů z berberského života včetně kolekce typických šperků. Muzeum i se zahradou je otevřeno pro veřejnost. Fantastická je expozice a připomínka původních obyvatel severní Afriky- Berberů. Expozice je členěna na životní etapy a mezníky Berberů, geografické členění a jednotlivé kmeny jsou prezentovány svými výrobky každodenního užití spolu s textiliemi a tkanými koberci s typickými vzory pro Berbery.

Z tradičních oděvů, vzorů a materiálů čerpal v mnohém Yves Saint Laurent ve svých pozdějších kolekcích. Sám také rád v tomto oděvu chodil, jak dokumentují fotografie jeho při práci obvykle oděného v tunice a volných kalhotách v marockém stylu. V oblibě měl samet a hedvábí v nádherných barevných škálách, které jsou pro tuto zemi tak typické. V Maroku se také vyrábí rostlinné hedvábí tzv. sabra. Zpracovává se tu i velmi kvalitní bavlna a vlna, ze které se šijí tradiční oděvy tzv. džalaba. Tyto reminiscence můžete vidět v Laurentově díle. Při návštěvě muzea jsem pochopila jeho inspirační zdroje z pozdějšího tvůrčího období, kdy se stahl ze své firmy, kterou prodal Gucci Group a věnoval se výhradně haute couture pod svým jménem, značka se však stala součástí Gucci a v současnosti byla zkrácena na Saint Laurent Paris. Po neshodách a problémech s novým vlastníkem jeho značky se naposledy rozloučil svou osobně navrženou kolekcí se svými příznivci a obdivovateli v roce 2002 a prakticky se odstěhoval do Maroka do své vily Majorelle.

Posledním přáním YSL bylo rozprášit jeho ostatky v zahradě Majorelle, kde strávil šťastné chvíle a našel druhý domov. Neokázalý pomníček připomínající návrháře a umělce tvoří část římského sloupu přivezeného z Tangeru –města na severu Maroka. Připomínka Laurenta je symbolem jeho v mnohém minimalistické tvorby založené na jednoduchosti a určené pro denní pohodlné nošení. Do módy uvedl kalhotový kostým a smoking pro ženy, prezentoval beatnickou módu roláků, ležérních sak a trubkovitých nohavic a ženskou módu inspirovanou orientem zejména Marokem.

Ševcovský bůh

Text: Denisa Zdychyncová

Elita mezi řemeslníky - dlouho jsme na ni nebyli zvyklí, protože tato tradice u nás byla přerušena. Ale už zase tady existují lidé, kteří se mezi ni řadí. Elitou mezi elitami je mistr švec Radek Zachariáš.

 

Chce-li dnes někdo opravdu luxusní, dokonale padnoucí, ručně šitou obuv na míru, pravděpodobě vytočí jeho číslo. Radek Zachariáš je jméno, které už dnes mnozí dobře znají. V rodině přitom žádné předky věnující se ševcovskému řemeslu neměl. „Bohužel jsem v naší rodině první švec a nemám tedy na koho navazovat. Těžko jsem na začátku hledal někoho, kdo by mi mohl poradit. Internet tehdy ještě neexistoval, takže jsem se všechno učil sám metodou pokusů a omylů,“ říká Radek Zachariáš. Začínal jako opravář obuvi a podniká od roku 1991. Od té doby se vypracoval tak, že boty od něj jsou pojmem Kdo jsou jeho zákazníci? „Boty si u mně nechávají šít lidé, kteří jsou ve svých oborech úspěšní a rozhodně netrpí hmotnou nouzí. Mají rádi můj osobní přístup a spolehlivost. Kvalita je pro ně důležitější, než cena. Ale ctím jejich právo na soukromí, takže jmenovat určitě nebudu. Navíc si myslím, že není nutné chlubit se jmény. Moji zákazníci stejně věří více osobním doporučením svých známých než bulvárním titulkům,“ popisuje ševcovský mistr. V současné době je čekací doba na boty od něj šest měsíců. „Samozřejmě bych rád zákazníkům vyhověl v kratším čase, zatím to ale není v mých silách,“ vysvětluje Radek Zachariáš. Není divu – ruční šití bot je poměrně zdlouhavý proces. Je to podobné jako u krejčího a musíte počítat s několika zkouškami. Švec změří zákazníkovi nohy a vytvoří podle měr nejprve model kopyta. Podle tohoto modelu vyrobí ševci kopytář nový pár dřevěných kopyt, na kterých pak švec zhotoví zkušební boty. Ty si zákazník zkouší a švec je upravuje a předělává dokud není vše vpořádku. Teprve potom se ušijí kompletně nové boty. Většinou prý stačí čtyři schůzky, které se ani nemusí nutně všechny odehrávat v ševcovské dílně. „Alespoň jednu návštěvu dílny ale každému doporučuji. Teprve tam totiž zákazník může doslova přičichnout k ševcovskému řemeslu, dozvědět se spoustu informací o technologii výroby, materiálech a získat tak ke svým budoucím botám ještě osobnější vztah,“ doplňuje Radek Zachariáš. Pokud jde o samotné technologie šití, Radek Zachariáš používá tradiční postupy prověřené generacemi řemeslníků. Ty umožňují ručně šité boty opravovat a jejich trvanlivost je pak mimořádně dobrá. Nové technologie prý mají uplatnění spíše v tovární velkovýrobě. Nejtěžší na celém procesu je podle Radka Zachariáše neudělat chybu. Výroba se totiž skládá z velkého množství drobných úkonů a zkazit se dá už téměř hotová bota. Ušít jeden pár luxusních pánských bot trvá, podle složitosti, zhruba padesát až sedmdesát hodin. K tomu je potřeba připočítat ještě další hodiny strávené výrobou modelů a zkušebních bot a také čas strávený se zákazníky nebo na cestách. A jaké materiály Radek Zachariáš používá? „Snažím se používat ty nejkvalitnější usně, které se mi podaří sehnat. Spodkové kůže od německé firmy Rendenbach a vrchové z francouzských a italských koželužen,“ popisuje. Cena jednoho páru bot z jeho dílny začíná na třicetipěti tisících korun. Sám si momentálně nejvíce oblíbil pánské boty typu „wholecut oxford“. „Mají jednoduchý, čistý design. Je to totiž bota, jejíž svršek je ušit z jednoho celistvého kusu kůže sešitého pouze na patě. Tyto boty jsou krásné ve všech barvách, dají se ozdobit perforovaným ornamentem a nebo mohou být nezaměnitelně "strakaté" díky ručnímu nabarvení,“ popisuje Radek Zachariáš. A v jakých botách chodí on sám? „Nosím boty, které si ušiji. Když jsem začínal, byl nejlepší způsob jak se něco naučit, vyzkoušet to na sobě. A musím přeci vědět jaké to je, abych mohl zákazníkům svoje boty doporučit. No a na manželce jsem se učil zase boty dámské.“ Za novými poznatky a inspirací však jezdí Radek Zachariáš i do zahraničí. „ Navštívil jsem několik zahraničních ševců a byla to úžasná inspirace. Ve světě je řemeslo na vysoké úrovni. Znalosti, dílny i materiály se dědí z generace na generaci a to se nedá jen tak dohonit. Největším vzorem je pro mě asi Rudolf Scheer z Vídně.“

Exkurze do ideálního botníku

Podle Radka Zachariáše je potřeba mít tolik párů bot, kolik různých činností člověk vykonává. „Neexistují totiž univerzální typy bot. A podle četnosti použití je také důležité mít těch nejpoužívanějších druhů více. Nikdy bychom totiž neměli nosit tytéž boty dva dny po sobě. Tím že je necháme odpočinout, vyschnout, prodloužíme výrazně jejich životnost. Moudrá tradice radí, že každý muž by měl mít bílou košili, tmavý oblek a ...kvalitní kožené černé polobotky "plain oxford" s koženou podešví. Já bych ovšem svému zákazníkovi navrhl raději typ "wholecut oxford", který je v černé barvě také velmi formální a přitom není tak staromódní jako tradiční "plain oxford". V každém dámském botníku bych velice rád viděl černé kožené lodičky bez ozdob, elegantního tvaru, s plnou patou i špičkou a na tak vysokém podpatku, na jakém je dáma schopna chodit.“