Daniel Pitín: Otevírání prostoru

Je jednou z největších nadějí současné české malby. Zvláštnímu, trochu mystickému kouzlu jeho obrazů začínají podléhat i v zahraničí.

 

Jak jste se dostal k malování, pocházíte z umělecké rodiny?

Nene, jsem z učitelsko-inženýrské rodiny. Ale můj děda byl projektant a otec také, takže kreslit uměli - dělali skicy k projektům. A matka učila na FAMU a vždy byla nějakým způsobem v kontaktu s umělci. Když u mě uviděla určitý zájem o umění, tak mě seznámila s několika malíři, například s Radkem Pilařem. U těch jsem potom občas strávil víkend a začal malování pomalu rozvíjet – už vlastně docela brzy, koncem základní školy. Střední školu už jsem dělal uměleckou a od té doby se tomu věnuji soustavně. Intenzivně od nějakých 15-16 let. Měl jsem sice později období, že jsem nachvíli přestal malovat a věnoval jsem se videu a rok jsem se také živil jako kameraman na koncertech, ale byla to jen taková krátká odbočka.

Čím vás zaujala právě klasická malba? Zdá se mi, že v současnosti jsou populárnější jiné techniky. Nebo v tom byl i kousek racionálního rozhodnutí, že v záplavě “nemaleb” vlastně daleko více vyniknete?

To rozhodně ne. Já jsem měl rád proces té práce. Zkusil jsem například video a jiné věci, ale mě zajímá ten proces, ten klid. Třeba u natáčení se člověk musí více věnovat produkci, pracovat hodně s lidmi a to mi nevyhovovalo. Malířství je v tomto velmi jednoduché – člověk chodí do ateliéru a v klidu si tam o práci přemýšlí. To mě na tom zajímalo asi nejvíce. Roli ale sehrála i určitá náhoda, protože v období, kdy jsem tak nějak váhal, co budu dělat dál, se mi vloupali zloději do bytu a ukradli veškerou techniku, takže jsem vlastně ani nic jiného než malování dělat nemohl.

Obrazy vám neukradli?

To ne. Je to příliš komplikované – nemohli by je prodat, umění je malý svět, lidé se znají. A navíc nejsem tak známý, aby to pro ně bylo zajímavé.

V tvorbě se inspirujete filmem – konkrétními scénami. Jak ten proces probíhá?

Já už to teď trochu opouštím, protože jsem to začal pociťovat jako svazující. Nicméně roli hrálo to, že jsem vždy chtěl používat nějaké neosobní aktéry, kteří by znázorňovali určitou situaci. Nechtěl jsem k tomu být osobně vázaný, aby to například byli moji kamarádi. Potřeboval jsem vlastně takovou stafáž, herce v určitých pozicích. A měl jsem databanku, herce v konkrétních situacích, s určitým osvětlením, v nějaké atmoféře... A když jsem maloval a potřeboval postavu v konkrétní situaci, pozici či pohybu, tak jsem tu databanku používal. Jinak to ale byla taková kombinace, protože prostory, které jsem maloval, byly vybudované z osobních zážitků. Používal jsem fotografie prostředí, kde jsem cestoval. Byl jsem třeba v Berlíně, vyfotil jsem si nějakou ulici a pak jsem jí převáděl na plátno a vkládal tam filmové herce. Trochu jiné to ale bylo když jsem začínal malovat – tehdy jsem vyloženě citoval Hitchkokovy filmy. Šlo však o práci s citací, kterou jsem různě porušoval, manipuloval jsem prostředí a podobně. Vytvářím v podstatě určité modelové situace, jež ve virtuálním prostoru obrazu nějak buduji ze všech těchto zdrojů – skutečných zážitků nebo z filmu, který také hraje velkou roli.

A jak pracujete v současnosti, když jste ten výše popsaný proces opustil?

Já bych to rád nyní trochu prolomil. 3D prostředí má samo o sobě určitá omezení, stále se pohybujete v nějakém perspektivním řádu a když se té práci věnujete soustavně tak zjistíte, že bude potřeba to prostředí nějakým způsobem zlomit a otevřít nový prostor. Zatím nevím jak – budu muset zase strávit pár měsíců v ateliéru a něco vymyslet. To se nedá racionálně předpovědět.

Vaše obrazy mi připadají takové mystické či snové, je to záměr?

To ne. Já nechci vytvářet žádný sen. Nejde mi o to být jako surrealisté, že by se mi něco zdálo, a pak bych běžel do ateliéru a snažil se ten sen nějkým způsobem namalovat. Spíše se dotýkám toho, jakým způsobem pracuje paměť. Jak se v ní ukládají informace z vnějšího světa, a potom, když už jsou tam uložené, jak přicházejí vzpomínky a jak jsou tyto vzpomínky a psychický svět konfrontovány s okolím. Tyto principy mě vždycky zajímaly – jak pracuje mozek, jak se to konfrontuje s vnějším světem, kde se zkušenost ukládá, proč vzpomínka vychází, proč zaniká, co informace dělá, když je uložená v mozku, kam se napojuje, jak se šroubuje… To mě vždy zajímalo a možná tam potom určitá surreálnost může nějak přirozeně vstupovat. Ale já to beru více racionálně.

Někde jste řekl, že se ve vaší práci odráží také situace v Evropě. Jak ji tedy vnímáte? Podle vašich obrazů bych řekla, že moc růžově asi ne…

Já bych řekl, že Evropa potřebuje trošku osvěžit myšlení. Myšlení musí být neustále v pohybu a jakmile se začne někde brzdit, někdo začne příliš lpět na určité cestě, která se třeba i osvědčila v minulosti, tak to nemusí být vždycky dobře. Já jsem se například vždycky snažil rozbořit nějkou pevnou strukturu, což ale neznamená zničit. Potom jsem se jí snažil postavit zpátky s tím, aby proces toho rozkládání a skládání byl vidět. Evropa by měla otevřít prosotr, který je určitým způsobem zamrzlý. Je to ale komplikovaná otázka. V každém případě cítím intenzivně, že se dějí nějaké změny ve společnosti a že je to v pořádku. Vznikají nové impulsy, nové sociální podmínky a já ten přesklad a změnu reflektuji v mé práci. Ale necítím to negativně.

Mnoho mladých lidí dnes uvažuje o odchodu z Česka, uvažoval jste o tom někdy?

Docela často. Já jsem několikrát odjel na pár měsíců na různé stáže, cestuji hodně na výstavy, ale natrvalo se odstěhovat, to už je rozhodnutí, které není jen na mě. Já bych třeba i šel, ale souvisí to s rodinou. Moje žena nemohla, protože tady měla práci. Ale uvažoval jsem o tom často.

Ve Vídni právě probíhá vaše výstava, co na ní uvidíme?

Je tam série obrazů, které jsem dělal během posledního půl roku a jsou tam také dvě videa, jedno z toho připravené přímo pro tuto výstavu. Ta výstava se jmenuje Pasti, a je to o tom, co jsem popisoval - o prostoru, který zažívá určitou proměnu, může vám dát určitou svobodu, ale může vás také zajmout. Na obrazech jsou zvířata či lidé zaklesnutí do určitého prostoru, ze kterého se snaží dostat ven. Proto název pasti.

Pasti – to je takové bez východiska…

Byla za tím vlastně taková osobní touha prolomit prostor a otevřít ho něčemu novému. Myslím, že tam ten zápas včetně toho otevírání je vidět, takže snad to tak bez východiska není.

Daniel Pitín

- narodil se v roce 1977
- absolvoval AVU - ateliér klasické malby Zdeňka Berana a ateliér konceptuálního umění profesora Miloš Šejna
- v roce 2004 získal Henkelovu cenu ve Vídni a v roce 2006 Sovereign European Art Prize
- má za sebou několik samostatných výstav a je zastoupen v několika zahraničních galeriích

Meda Mládková: Bojovnice a Mecenáška

Text: Denisa Zdychyncová
Foto: Pavel Brunclík

Jako mladá jste odešla z domova, proč?

Byla jsem opravdu hrozně znechucená tím, jak se tady po válce lidé chovali k Němcům. Bydleli jsme v Brandýse a já jsem přijela na kole do Prahy. Byl to zrovna den, kdy začalo vyhánění těch posledních Němců, co tady ještě zbyli. Byly to většinou ženy, jejich manželé už byli dávno pryč – možná to i byli gauneři, to nevím. Stála jsem dole na Václaváku a chtěla jsem jít za sestřenicí nahoru na Vinohradskou. U budovy rozhlasu jsem narazila na skupinu asi 10 žen - Němek. Chodil kolem nich takový mladíček, možná ani ne osmnáctiletý, s páskou národní gardy. A říkal jim: “teď vám ukážeme, jaký to bylo v koncentráku”. Ty ženy už nemohly, padaly, a oni jim strhali šaty, řezali je a do těch ran jim dávali sůl. Takové skupiny jsem potkala cestou ještě dvě. Když jsem došla nahoru, tak před domem, kde bydlela moje sestřenice, byla taková hromada. Já nevěděla, co to je, a najednou jsem si všimla, že se ta hromada hýbe. Byla to hromada ženských těl - když už ty ženy nemohly, tak je hodili na hromadu. Přiběhla jsem k sestřenici a říkala jsem jí, že už tady nemůžu žít. A potom jsme obě odešly do Rakouska. Nikdy na to nezapomenu. Byl to příšerný sadismus.

Jaké jsou vaše další vzpomínky na válečnou dobu?

Chodila jsem tehdy do slavné taneční školy Aubrechtové a tancovala jsem ve Velké operetě. Němci si chodili vybírat lidi do divadel a já jsem měla hrozný strach, aby si mě nevybrali. Tak jsem šla za ředitelem divadla a řekla jsem mu, že kdyby mě vybrali, budu se muset jít utopit, protože pracovat v německém divadle bych nemohla. Tatínek byl takový patriot! A ředitel se mě zeptal - chtěla byste do Memmelu? A já povídám – a je tam hezky? Vůbec jsem nevěděla, kde to je a styděla jsem se to říct. A on povídá – krásně, můžete se tam i koupat v moři. Tak jsem podepsala smlouvu a druhý den už jsem letěla do Memmelu, to je v Lotyšsku. Zůstala jsem tam rok. Byla jsem tam sólovou tanečnicí a stepovala jsem. Chtěli mě poněmčit - když zjistili, že moje maminka je Němka, tak si mysleli, že to bude jednodušší. No a nakonec mě tam zavřeli.

Zavřeli vás?

Ano. Bydlela jsem v hotelu a jednou jdu večer do divadla a portýr mi povídá – slečinko, byli tady dva páni s aktovkou, víte co to znamená? Tak jsem okamžitě běžela ke své přítelkyni a říkám jí: rychle vezmi všechny papíry co najdeš a spal to. Já jsem si tehdy už asi deset let psala deník, o ten jsem přišla. Toho je mi líto. Nakonec mě stejně zavřeli, asi na 14 dní. A ředitel divadla, který mě měl rád, mi řekl, abych v Memmelu už nezůstávala, protože jakmile má někdo oplétačky s gestapem, tak už po něm půjdou pořád. Poslal mě pak do Vídně, kde měl přátele.

Co jste ve Vídni dělala?

Také jsem tancovala. Pak jsem se vrátila do Prahy a zažádala jsem si o studia do Švýcarska. Přinesla jsem tehdy ministrovi velkou bonboniéru – to už by dneska nebylo možné. Musela jsem ale nejdřív udělat ve Švýcarsku zkoušky, protože jsem neměla maturitu. Zkoušela mě celá komise.

Za co jste ve Švýcarsku žila?

Měla jsem malé stipendium z Prahy.

Jak vaše rodina prožívala rok 1948?

Pamatuji si, že můj tatínek, který byl sládkem v pivovaru v Brandýse nad Labem, jednou řekl “já vám ten komunismus vyženu z hlavy”. Zavřeli ho.

Po roce 1948 jste se rozhodla, že se už do Československa nevrátíte. Bylo to těžké rozhodnutí?

Já jsem ve Švýcarsku žila velmi šťastně, protože nás tam bylo Čechů studentů několik. Založili jsme český časopis a velmi jsme se přátelili. Kromě toho jsem neměla rodinu, kde bych byla šťastná. Maminku jsem sice milovala, také jsem ji později vzala do Ameriky, ale její manželství nebylo šťastné. Třeba večeře musela být přesně v pět hodin a když to tak nebylo, otec jí vzal a vyhodil z okna. My s bratrem jsme tedy byly takové vystrašené děti. Takže já jsem se nechtěla vrátit domů.

Později jste mamince a bratrovi pomohla emigrovat – bylo to zrovna v té nejtužší době, v roce 1953. Můžete popsat, jak to probíhalo?

Jela jsem navštívit rodiče. Můj bratr se oženil a vzal si Němku - byla to asi poslední Němka, která tady po odsunu zbyla. Bratr byl také pivovarník a stal se sládkem v jednom pivovaru. No a jeho ženu napadlo, jestli by se tam nedaly přejít hranice. Někdo jí řekl, že ano, že se tam přechází. Ale bylo to velmi dramatické. Lidé, u kterých jsme se měli přihlásit, se odstěhovali, ale nakonec jsme se dostali k jiným lidem, kteří nás převedli. Každou chvíli jsme se museli schovávat ve křoví, šli jsme i přes potok – maminka potom měla ještě 14 dní mokré boty.

V kterých místech jste přecházeli hranice?

Do východního Německa a odtud za nějaké šperky zase do západního. Každý den tam pendlovalo auto s jídlem. Tím posledním, které jelo, jsme se dostali do západního Německa. Američané nám vystavili pasy a moje maminka ho ve stresu podepsala jiným jménem, než na jaké byl pas vystavený. Byly velmi přísné kontroly, museli jsme pasy ukázat, ale naštěstí si nikdo nevšiml, že podpis a jméno nesouhlasí. Pak s námi žila maminka v Americe.

Nejdříve jste studovala ekonomii, získala jste z ní doktorát, a teprve když vám bylo asi 36 let, začala jste studovat dějiny umění. Jak jste se k tomu dostala?

Můj manžel říkal – když jsi ve Francii, tak studuj umění. Co jiného by měl v Paříži člověk studovat? To dávalo smysl.

Jak jste se seznámila se svým mužem?

Když jsem ještě žila ve Švýcarsku, tak jsem chtěla ukázat, že z Československa odešli ti nejvzdělanější lidé. Národ tenkrát vykrvácel. Maminka mi poslala nějaký šperk, tak jsem ho prodala a za ty peníze jsem mohla vydat jednu knížku. Rozhodla jsem se tedy vydat rozhovory s Ferdinandem Peroutkou, s nímž jsem se seznámila. Později jsem vydala také knížku o básnikovi Blatném, toho jsem později navštěvovala v Londýně, kde byl v ústavu pro psychicky nemocné. Vydání každé knížky stálo asi 1000 dolarů. Rozeslala jsem prosbu s žádostí o finanční podporu na vydávání těch knížek na různé nejbohatší rodiny jako Baťovi a podobně. A doslechlo se mi, že existuje nějaký Jan Mládek, který má snad tu nejvyšší pozici ze všech našich lidí v exilu, že je velmi vzdělaný a že je to velký patriot. Napsala jsem mu tu prosbu také a on mi poslal dva dolary. Tak jsem jela do Paříže za ním a řekla jsem mu - poslyšte, já jsem chudá studentka a nemůžu si sama dovolit vydávat takové knížky a vy mě posíláte dva dolary? On tam seděl ve velké kanceláři za svým nádherným stolem jako král. Zbledl a řekl – no to mě ušlo, promiňte, pojďte, dáme si drink. No a po třech letech jsme se vzali. On byl o deset roků starší než já a dlouho se nechtěl oženit, bál se.

Vy jste s vydáváním těch knížek později musela přestat, proč?

Švýcaři to považovali za politické a nechtěli, abych je vydávala. Ale dovolili mi, že kdykoli získám asi 1500 franků, můžu přivést do Švýcarska jednoho studenta. V Německu bylo totiž tehdy několik tisíc našich studentů, kteří utekli a byli za velmi ponižujících podmínek v takovém táboře, kde kdysi bývali Němci. Jezdili tam Kanaďané a Novozélanďané a vybírali si je na práci na poli. Museli běžet 10 metrů, ukázat zuby a ukázat svaly. No hrozné – napsala jsem o tom článek “Ponížení a uražení”.

Za socialismu jste jezdila do Československa a kupovala díla zdejších umělců. To vás komunisti nechali?

Ano, protože jsem platila v dolarech.

Takže v tom byly peníze

Jedině peníze, komunisti zoufale potřebovali dolary. A také došlo k tomu, že na kulturním odboru vyměnili šéfa a ten nový mi byl nakloněný. Když jsem poprvé vešla do jeho kanceláře, on si tam zrovna něco věšel na zeď. Tak povídám – vy to tady máte tak krásně vyzdobené, no to je úžasné, že tady konečně je nějaký vzdělaný pán, když má tak vyzdobenou kancelář. A on se nadchl a potom mi pomáhal. Leccos mi dovoloval a později dokonce přijel do Ameriky a bydlel u nás.

Později, v 80. letech, vám ale jezdit do Československa zakázali. Proč?

Protože jsem moc podporovala ty, kteří byli u komunistů v nemilosti. Šimotová nebo Nepraš, ti tady nesměli vůbec vystavovat nebo prodávat. A já jsem odmítala kupovat komunistické umělce.

Jak jste za oceánem prožívala sametovou revoluci v roce 1989?

Byla to doba, kdy můj manžel umíral. Měl rakovinu, a já jsem to s ním strašně prožívala. Už se do Československa bohužel nepodíval. Velmi chtěl umřít doma, byla jsem s ním v nemocnici, ležela jsem na zemi, a věděla jsem, že umírá. Ale pořád jsem nějak doufala, že se uzdraví a tak jsem ho nechtěla nechat jít domů. To je moje špatné svědomí, že jsem ho nenechala zemřít doma. Hned 14 dnů poté jsem přijela do Československa.

Kde jste dnes více doma – v Praze, nebo v Americe?

V Americe. Lidi tam nelžou a jsou slušní.

Ani se tomu nedivím. Rozhodla jste se Praze věnovat vaši sbírku v hodnotě milionů dolarů a místo aby vám poděkovali, tak jste je skoro musela prosit. Milan Knížák dokonce napsal, abyste si ji “naložila do svého amerického octa.” Neměla jste chuť prásknout dveřmi a odejít?

Ne. Protože to byli jedinci. Kdybyste viděla těch dopisů, co dostávám, květiny, někdo mi přinesl křížek, nebo se tady u mě jednou zastavil nějaký mladík a přinesl mi takový oblázek. Povídal: “Paní Mládková, já vás obdivuju, byl jsem teď v Řecku, myslel jsem tam na vás, na břehu jsem našel tenhle kámen, tak jsem vám ho přinesl po štěstí.” To je hezké ne? Nebo přijela škola malých dětí a učitelka jim vykládala, že muzeum založila nějaká Čechoameričanka. Byla jsem u toho, tak povídám – to jsem já. Kdybyste viděla ty děti, každý se se mnou chtěl vyfotit, strávila jsem s nimi snad dvě hodiny. Nemůžu jít po Kampě, aby za mnou nechodili lidé. Nedávno tady byl na Kampě trh, a já odtud musela utéct. Tolik lidí mě poznalo a chtěli se společně se mnou fotografovat. Je to sice strašně únavné, ale krásné.

Jak je Vaše sbírka rozsáhlá?

To jsou tisíce předmětů, přesně vám to neřeknu.

Je nějaké dílo, ke kterému máte zvláštní, osobní vztah?

Ke všemu. Nedokážu říci jedno dílo.

Jak jste se vlastně seznámila s Františkem Kupkou?

Můj manžel měl přítele, který byl slavný antikvář. Jednou přišel na návštěvu, přinesl nám obraz a říká – to je od jednoho malíře, Kupka se jmenuje. Koupil jsem to v aukci. Jednou to bude váš slavný malíř. A ten obraz nám dal. Byla jsem zvědavá, kdo bude jednou tak slavný český malíř. Tak jsem ho hledala, až jsem ho našla.

Jaká je vaše osobní vzpomínka na Kupku?

Měl ohromnou radost, že jsem přišla. Úplně se rozzářil. Za ním totiž nikdo nechodil, protože Francouzi ho nechtěli, ti měli svoje umělce a Češi ho neznali. On byl opravdu sám. Zavedl mě do svého studia a já se mohla zbláznit. Běhala jsem od obrazu k obrazu. Bylo to poprvé, kdy pro mě umění bylo něco jiného, bylo to jako muzika. Jeden obraz jsem si koupila. Seděla tam paní Kupková, on by mi ho jinak dal. Hodiny a hodiny jsem potom doma seděla, dívala jsem se na něj a bylo to jako bych poslouchala hudbu. Později jsem zjistila, že Kupka skutečně vždycky poslouchal hudbu, když maloval. Začala jsem k němu chodit. Později dostal rakovinu, a zemřel vlatně v mém náručí.

Kdo ze současných umělců má podle vás šanci se proslavit?

Nevím. Ani bych vám to neřekla, kdybych tušila. Člověk se může strašně snadno splést a kdybych já řekla, že ten a ten jednou bude slavný, lidé by ho začali kupovat, a jiného zase ne. To opravdu nemůžu vůbec říct. Ale obecně si myslím, že umění se bohužel zkazilo. V celém světě. Protože mladí lidé chtějí cestovat, chtějí rychle prodávat a kolekcionáři ničemu nerozumí.

Na co z toho, co jste udělala, jste nejvíce hrdá?

Na muzeum Kampa, to je takové vyvrcholení.

Jak to vypadá s Werichovou vilou, už se všechny spory vyřešily?

Žádala jsem o ní 12 roků. Teď mi jí konečně pronajali. Mám ve Washingtonu spoustu umění, nábytek Chipendale, koberce - ráda bych to převezla sem. Chtěla bych, aby ve Werichově vile byly přednášky. Vždyť Voskovec u nás bydlíval, všechno to do sebe zapadá. Před deseti roky, když jsem ještě měla více elánu, tak jsem o to strašně stála, měla jsem velké plány. Ale teď už po tom snad ani netoužím.

Vaši sbírku by měl jednou převzít bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Proč jste si vybrala právě jeho?

Je velmi vzdělaný a slušný. Znám celou jeho rodinu. Jakmile umřu, převezme to.

Jak vlastně hodnotíte současnou politiku?

Je to hrozné, a pořád horší a horší. Teď vyhodili z magistrátu toho slušného lékaře, Bohuslava Svobodu, prosím vás, jak ho mohli vyhodit? Je to příšerné.

Když se ohlédnete, je něco, co byste udělala jinak?

Ne. Jenom mého manžela bych nechala zemřít doma. Mrzí mě, že jsem to neudělala. Mám jeho fotografii na nočním stoku a každý večer si s ním povídám. Říkám mu: Jane prosím tě, pomoz mi, ať to tady vydržím. A on mi zřejmě pomáhá.

Tate Modern, Veletržní palác, DOX – co je spojuje a rozděluje

Text: Michal Šrámek

Přinášejí nám moderní umění a nevědomky zároveň ilustrují společnost, v níž existují. Zdánlivě jsou možná nesouměřitelné, přesto má ale jejich srovnání hlubší smysl.

Čím se tyto tři instituce liší, co je jim společné a co by jim být společné mělo? Tate Modern má bezesporu světové renomé. Není to dáno jen tradicí a materiálním zázemím. To, co je pro současnost významnější, je průběžná velkorysá a chytrá kurátorská strategie, která zajišťuje, že Tate Modern je neustále v povědomí nejen odborné, ale zejména nejširší kulturní veřejnosti na celém světě. Patří bezesporu do „ivy league“ muzeí, mezi ty instituce, které mají v oblasti kultury světový význam. To, co zakládá její místo na výsluní, jsou tedy především dočasné výstavy, které lákají návštěvníky z celého světa k návštěvě města nad Temží.

V porovnání s tím, jakoby „Veletržák“ ani žádnou strategii neměl. Rozhodně ne tu živou, srozumitelnou, lákající alespoň občas zástupy zájemců ochotných vystát kvůli výstavě i dlouhou frontu, jak je v Londýně běžné. Veletržní palác je ospalý, nudný a prostě jen přežívá. Když už se dostane na stránky novin, čteme spíše o hádkách současných zaměstnanců s minulými nebo o tom co je čí. Sama Národní galerie jakoby žila ze své podstaty, nehybně a poněkud strnule. Absence významných dočasných výstav je to hlavní, co Veletržnímu paláci škodí. Častou odpovědí na tyto výtky je, že nejsou peníze. Pak ale stačí podívat se třeba na Rudolfínum - těžko uvěřit, že by mělo štědrého utajeného sponzora.

O ospalosti se nedá mluvit v případě Doxu. Tato soukromá iniciativa několika nadšenců, jakási vzdoroakce či výsledek osobní umanutosti si vytkla za cíl přinášet moderní umění v té nejzranitelnější podobě: neověřené, často kontroverzní, angažované, někdy politické, občas populární, ale nikdy populistické. Pamatuji si, jak dnešní ředitel DOXu v montérkách míchal na nádvoří beton a kolečkem rozvážel směs do zadního křídla objektu. DOX se vědomě pohybuje v určitých rizicích, jak odborných, tak i existenčních, s jediným cílem: provokovat k nekonvečnímu myšlení, otvírat nové obzory, klást otázky a hledat odpovědi. Vedle osvědčených jmen současné scény zde mají prostor i umělci, kteří se teprve hledají. Toto dávání se všanc s lehkostí a zdánlivě bez pudu sebezáchovy je do jisté míry sympatické. Nikdy to nebudou masově populární akce. Tápání v těchto menšinových vodách by jistě zasloužilo velkou a konkrétní podporu a je velkým štěstím, že existuje pár lidí, kteří jsou dlouhodobě ochotni tuto instituci dotovat. Motto: „Dnes, kdy stále více lidí myslí nebezpečně stejným způsobem, schopnost umění znejistit naše obvyklé způsoby vnímání může být jeho největším přínosem,“ určitě platí a je podstatou naděje.

Rozdíl mezi Tate Modern a Veletržním palácem odpovídá rozdílu mezi Českem a Británií - v nejrůznějších aspektech. Tak jako Čechům chybí common sense, velkorysost, přirozená a nemanifestovaná sebedůvěra a vzdálený horizont, tak se projevuje i naše Národní Galerie v porovnání s Tate Modern. Ještě, že máme humor. Ještě, že je tu DOX.

Tate Modern

Tate Modern vystavuje národní sbírku moderního umění od roku 1900 do současné doby. Sídlí v budově původní elektrárny Bankside na jižním nábřeží Temže. Jejím tvůrcem byl sir Giles Gilbert Scott, architekt slavné elektrárny Battersea. Po rekonstrukci dle projektu švýcarské kanceláře Herzog de Meuron byla budova roku 2000 otevřena jako galerie. Stálá expozice se nachází ve třetím a pátém poschodí, zatímco ve čtvrtém patře probíhají dočasné výstavní akce. Po otevření byla sbírka galerie uspořádána tematicky ve skupinách: historie – paměť – společnost; nahota – akce – tělo; krajina – hmota – prostředí; zátiší – objekty – reálný život. V majetku galerie je celkem kolem 70000 artefaktů.
Turbínová hala tvořící centrální prostor galerie je každoročně využívaná pro speciální výstavy současných umělců.

Národní Galerie – Veletržní palác

Obdobou Tate Modern v Praze je Sbírka moderního umění Národní Galerie v Praze Stálá expozice umění 20. a 21. století seznamuje ve třech podlažích Veletržního paláce s vývojem českého i zahraničního výtvarného umění posledních dvou staletí. Rozsáhlé výstavní sály funkcionalistické budovy umožnily dát prostor pro více než dvěma tisícům exponátů. Výstava představuje práce klíčových autorů českého výtvarného umění v monografických profilech nebo ve výběru stěžejních děl, ale také práce autorů zahraničních. Obraz doby dokreslují ukázky architektury, nábytku, uměleckého řemesla, módy, designu a scénografie. České umění je ukázáno v těch kvalitách, které jej odlišují od světového, a činí ho jedinečným.

DOX

Centrum současného umění DOX v Praze je soukromá instituce, která představuje a prosazuje současné umění. Snaží se prezentovat soudobé české umění v mezinárodním kontextu a rozvíjet výměnu a přesahy mezi různými uměleckými obory. Od malířství a sochařství k fotografii, designu, architektuře, filmu, videu či novým médiím. Je vnímáno jako dynamický prostor pro konfrontaci rozdílných přístupů a tendencí.